Oksana teď musí do kláštera

Ruch ukrajinských měst – to je dnes klapání vysokých podpatků, neustálé telefonování nebo třeba kvapná dostavba stadionů a silnic kvůli blížícímu se fotbalovému mistrovství Evropy. Už za prvním příměstským lesem ale začíná jiná Ukrajina. Tam se lidé bojí uhranutí, čarodějnic a posedlosti ďáblem. Za polskými a slovenskými hranicemi nezačíná středověk – jen tu věci kolem života a smrti fungují trochu jinak.

Ráno před kostelem
Na chodníku před klášterním kostelem v Počajivu nějakých šedesát kilometrů východně od Lvova stojí hlouček asi čtyřiceti lidí. Je brzo ráno, slunce se ještě nepřehouplo přes klášterní zdi, takže prostranství naplňuje jen tlumené světlo. „Ďábel je brzo ráno nejslabší, vyčerpaný po noci,“ vysvětluje nahrbená stará paní, která tu stojí mezi prvními. Mladý Polák Andrzej – katolík, dnes ale hlavně zvědavec – se trochu uchechtne.

Včera tu skončil velký pravoslavný svátek zdejšího divotvorného obrazu Panny Marie, po včerejším shonu a tisícovce návštěvníků tu ale nezbylo zhola nic, ani papírek, jen uválená tráva vedle chodníků. Všichni, kteří si dnes přivstali, teď ale myslí hlavně na mladou Oksanu, která sedí na kraji shromáždění mezi svými rodiči. Čekáme na mši, při níž se modlitbou vymítá ďábel. Každý den, kromě svátků a nedělí, se právě v tomto kostele snaží kněz spolu s přítomnými laiky pomoci těm, kteří zpravidla sami přijdou, protože mají pocit, že je s nimi něco v nepořádku. Často se ukáže, že v lidských potížích žádné ďábelské prsty nejsou, mše se odehraje v poklidu a všichni odejdou domů. Ale někdy ne. A právě Oksana má být jednou z těch, kdo nevítaného návštěvníka ve své hlavě a ve svém těle hostí. Nebo minimálně všichni přítomní věří, že tomu tak je.

Celou reportáž z Ukrajiny si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vyjde v pondělí 24. 10. 2011.