Klasika na baru

Tady je dobrý zvuk. (Natáčení hry Uprchlíci, Michal Rataj, Jan Čeněk, zády režisér Aleš Vrzák)
hospoda U Jelínků a patnáctileté Italky.(Natáčení hry Mnoho povyku pro nic)

Desátého června byli návštěvníci vršovického Café Sladkovský vystaveni unikátnímu experimentu. Místo tradiční kulisy v podobě proudu hudby se na ně po osmé hodině z reproduktorů rozlinulo slovo. Rozhlasový režisér Petr Mančal tu uspořádal veřejnou produkci hry slovenské autorky Vladislavy FeketeKrátká spojení. Autor nápadu pořádat ve veřejném prostoru pravidelně audiovečer, postavený na nahrávkách veřejnoprávního rozhlasu, se obával, jestli nijak odlehčený text reflektující osudy emigrantů poválečné Jugoslávie udrží pozornost publika. „Ve srovnání s filmovými projekcemi přece jen potřebuješ větší koncentraci, potřebuješ mentální prostor, aby sis v hlavě vytvořil svůj vlastní film,“ vypráví Mančal o necelý týden později na místě průkopnického činu. Lidé prý ale byli zcela nadšeni.

Sedmatřicetiletému režisérovi, působícímu v rozhlase pátým rokem, se tak potvrdil předpoklad, že mluvené slovo stále žije. Inspirací je mu praxe v Německu a Švýcarsku, kde se i veřejnoprávní instituce naučily okupovat veřejný prostor takřka guerillově: „Do parku plného odpočívajících lidí přijede dodávka s logem rozhlasu a začne tam pouštět nějakou hru,“ popisuje hon na posluchače Mančal.

„To by bylo skvělé i tady,“ zasní se. Jistá propagace žánru by na škodu opravdu nebyla. Hry, dokumenty či četba na pokračování mají sice věrný okruh posluchačů, ale v porovnání s televizí, jejíž diváci se počítají na miliony, mají hry poslechovost v řádu desetitisíců. V poslední době se přitom v této oblasti, považované částí publika za beznadějně mrtvou, dějí opravdu zajímavé věci.

Starší puberťák
Na scéně se prosazuje proud, který kromě korektního slova zdůrazňuje sílu celkového zvukového vjemu. Jeho nositeli jsou tvůrci narození v sedmdesátých letech: režisér Aleš Vrzák a zvukový designér Michal Rataj. Ti se společně podíleli na jednom z oslnivých úspěchů české rozhlasové dramatiky. Se svou verzí Vojcka na loňské soutěži Prix Italia skončili na druhém místě. Naposledy se Český rozhlas dostal mezi finalisty před čtyřiceti lety v roce 1969.

Celý článek najdete v Respektu 25/2010