Hudba mezi Stalinem a Hitlerem

Když 22. června 1941 Německo zaútočilo na Sovětský svaz, pobýval hudební skladatel Dmitrij Šostakovič (1906–1975) v Leningradu a začal tu komponovat svou nejznámější skladbu – Sedmou symfonii. Dokončil ji v Kujbyševě, kam byl jako prominentní umělec evakuován. Země bojovala o holé přežití, a tak se každá vzpruha hodila. Symfonii, jejíž první část dodnes ohromuje emotivním zhudebněním vpádu do země, sovětská propaganda spojila s příběhem skladatele, který ji napsal pro obležené město jako poctu hrdinným obráncům. Skutečnost však byla složitější.

Němci si metropoli na Něvě vybrali za jeden z hlavních cílů svého útoku. S tímto strategicky umístěným přístavem mohli kontrolovat námořní plavbu v Baltském moři. Kromě toho Leningrad představoval tradiční průmyslové centrum Sovětského svazu, které se s více než pěti sty továrnami podílelo na průmyslové výrobě země téměř deseti procenty. Zároveň neslo jméno zakladatele sovětského státu, a pokud by nacisté pokořili místo, kde se zrodila bolševická revoluce, mělo by to zřejmě drtivý propagandistický účinek.

Po bleskovém zahájení války Němci k Leningradu rychle postupovali, ale urputně bojující rudoarmějci hlavní útok zastavili na linii u města Luga. Hitler a jeho generálové byli nemile překvapeni sice chaotickou, nicméně úpornou obranou a tušili, že po vstupu do ulic Leningradu by je čekal zdlouhavý pouliční boj. Rozhodli se proto změnit taktiku – uzavřít přístupové cesty, obklíčit město, rozmetat jej dělostřeleckou palbou i leteckým bombardováním a obránce vyhladovět.

Na konci srpna 1941 Němci přerušili železniční spojení mezi Leningradem a Moskvou. Osmého září pronikli k Ladožskému jezeru, dobyli klíčovou pevnost Šliselburg a stáli jedenáct kilometrů od centra. Začala 882 dní trvající pozemní blokáda města, v němž se nacházelo kolem 2,5 milionu obyvatel, z nichž se do konce srpna 1941 podařilo evakuovat 636 000 lidí. Ti, kteří neměli to štěstí, se s pomocí primitivních prostředků připravovali na německý útok. Stavěli barikády a demontovali děla z křižníků včetně legendární Aurory, aby je mohli použít proti německým tankům.

Stalin měl eminentní zájem na tom, aby se město nevzdalo a bojovalo co nejdéle. Osmého září 1941 proto nahradil Klimenta Vorošilova, zasloužilého hrdinu občanské války, vojensky však neschopného, svým nejlepším velitelem – Georgijem Žukovem. Situace byla kritická, podle britského historika Richarda Overyho „Němcům stačilo utahovat smyčku kolem města čím dále těsněji. Smyčku se Žukovovi uvolnit nepodařilo, podařilo se mu však mezi provaz a krk vsunout ruku.“

Luftwaffe ovšem systematicky ničila dopravní uzly a skladiště potravin. Tlak se stupňoval až do 20. září, kdy Němci postoupili do blízkosti středu města. Hitler je však zastavil – bál se vyčerpávajícího boje muže proti muži a navíc musel některé jednotky přesunout k bitvě o Moskvu.

Díky tvrdé sovětské obraně a nepříznivým přírodním podmínkám se Němcům nepodařilo ovládnout pobřežní pruh mezi Leningradem a Ladožským jezerem, a tak se nevyzpytatelná a neustále rozbouřená vodní plocha stala jedinou leningradskou nadějí. Možná jedinkrát za celou válku se obyvatelé města modlili za větší mráz – jakmile totiž v polovině listopadu dosáhla tloušťka ledu kolem 18 centimetrů, mohla být otevřena suchá cesta, po níž motorizované konvoje denně přivážely do města potraviny a z města evakuovaly raněné.