Třeba to bude dobré

Kolik úplně vyprázdněných slov jsme slyšeli od našich politiků – od prezidenta až po regionální zastupitele – za posledních deset let? A co můžeme dělat, aby politici dokázali držet své slovo a měnili je v činy?

Na to všechno se mě ptal pan Patizon, když jsme pojížděli při návratu z dovolené po rozpálených dálnicích. Chtěl jsem uspokojit jeho mladistvou zvědavost a z hlavy jsem začal vypočítávat nenaplněné sliby politiků. Před deseti lety tu jedna malá, dnes již téměř neexistující strana, slibovala vymahatelnost práva. Skončila v čele s mužem, který se podílel na ohýbání práva.

Jiná strana, dnes opoziční, v tu dobu stále pracovala na akci čisté ruce a při tom švindlovala při privatizaci. Dnes vládnoucí strana slibovala tehdy vyrovnaný rozpočet a hlasovala pro schodek. Jedna strana, která tu funguje už devadesát let trvala na tom, že dokáže zajistit sociální rovnost. Hm.

Začal jsem panu Patizonovi vypočítávat nenaplněné sliby někde u slovinského Celje a skončil jsem v moravských Němčičkách. To už pan Patizon dávno podřimoval. Jemně jsem ho probudil a začal mu popisovat, co všechno můžeme vykonat pro to, aby slova politiků nebyla jen hrou s voliči a hrou o peníze sponzorů. Udělat revoluci. Založit tu správnou stranu. Vstoupit do mlžící strany a předělat ji zevnitř. Založit občanské protestní hnutí. Modlit se v klášteře nebo hlasovat nohama a odstěhovat se třeba do Rakouska. S výpisem možností jsem skončil u Jihlavy.

Pan Patizon souhlasil a říkal mi, že se to vlastně všechno tak trochu děje. Ale myslí si prý, že často je to dění taky tak trochu naoko, ne sice jako slova politiků, ale přece jen jakoby. Tak třeba vy novináři, říkal pan Patizon. Umíte se politiků správně zeptat? Umíte být k nim tvrdí? Nebo ten, komu je odpíráno právo. Ví, že se může ozvat?

Společnost je svázána podivným strachem, kdy má spousta lidí, včetně státních úředníků či ochránců práva pocit, že se jim ozvat nevyplatí a když tak anonymně. Že se jim nevyplatí nazvat věci pravým jménem. Vlastně znám jen málo lidí, kteří to umí, a kteří se o to pokoušejí. Vyprávěl jsem panu Patizonovi.

Tak nějak nám utekla cesta z dovolené. Doma jsme zapnuli počítač a televizi a pokoušeli jsme se zjistit, zda se za naší nepřítomnosti něco nezměnilo. Ne. Ne příliš. Pak v pondělí jsem dělal s kolegou Ondřejem rozhovor s policejním prezidentem. Nic moc, ale posun od toho předchozího a větší posun od toho předtím. V otevřenosti a pokusu o odvahu. Fajn, řekl mi večer pan Patizon, když jsem mu rozhovor popisoval, třeba to bude dobré.