Po deseti dnech dovolené jsem se vrátil do civilizace, zvědavý co se změnilo. Samozřejmě nic moc, ale čekal jsem, že přátelé a kolegové, kterým nahlásím svůj návrat, se mnou zavedou debatu na rychle se blížící komunální volby. Koho budu volit, jak to vidím, co psát a tak. Překvapivě to nikoho nezajímalo, nikdo se mi ani nesnažil sdělit koho bude volit a proč. Většina přátel a kolegů zavedla celkem bleskově hovor na projekt Opencard.
„Před třemi týdny jsem o kartu Opencard požádal a pořád ji nemám, to je tedy dobrý podraz na to, že si ji musím povinně pořídit,“ řekl mi kamarád, známý nakladatel. „Kašlu na Opencard, budu jezdit na lístky nebo načerno, přece mě nemůže někdo natlačit do tak korupčního projektu. Nebudu cpát peníze nějakým vyčuraným podnikatelům,“ sdělila mi kamarádka, šéfová OPS. U ní mě to trochu překvapilo, jako představitelka známé společnosti je až úzkostlivě poctivá a v povinnostech vůči státu či obci velmi odpovědná. „Máš už tu červenou kartičku?“ zeptal se mně provozovatel kavárny. „Já fakt nevím, co budu dělat, vůbec se mi ji nechce pořizovat a platit grázlům. Kdyby mi dali na výběr mezi starým kupónem a tím zas…ným plastem a nějaké plastové výhody, možná bych o tom uvažoval. Ale tohle teda ne,“ dodal.
Nevím to přesně, ale podle kolegyně Hany Čápové, která o projektu psala – samozřejmě nelichotivě, především o podivné či spíše skandální smlouvě, kterou při pořízení budoucí majitel plastu podepisuje – musím červený plast jako pasažér pražské MHD vlastnit od půli listopadu. Pokud se pletu, prosím opravte mě. Vlastně mám ještě dnes (úterý) dovolenou a jsem líný tu informaci ověřovat v internetové databázi. Jestli to třeba někdo během mé nepřítomnosti nezměnil.
Ale i kdybych se pletl a pořízení plastu nebylo povinné od listopadu, ale třeba prosince nebo ledna, vyzkouším všechny možnosti, jak se vyhnout vlastnictví karty spojené s korupcí a nátlakem na občany. Cítím k tomu kusu plastu stejnou nevraživost, jako přátelé, s nimiž jsem dnes mluvil.
Jízdné v Praze platím od chvíle, kdy jsem se do metropole před sedmadvaceti lety přistěhoval. Rád bych ho platil dál, ale nikoli za asistence podezřelé soukromé firmy a nutnosti podpisu ještě podezřelejší smlouvy. Jaké mám možnosti uniknout?
Budu jezdit za lístky, spočítal jsem, že za třikrát větší sumu, než platím dnes, ale hrdost je hrdost, nedá se přepočítávat na peníze, a raději přestanu kouřit (ve svém životě jsem to dokázal už pětkrát), abych na lístky ušetřil. Další alternativou je vrátit se do puberty a riskovat jízdy načerno. Platit jen na nejrizikovější tramvajové trati, kde na revizora narážím pravidelně. V mém věku už většinou pozornost revizorů nevzbuzuji, třeba by to procházelo až do důchodu. Na druhou stranu si rizika užiju při mé práci docela dost, včetně neustále přítomné obavy, že jsem se v článku dopustil nějakého omylu, tak alternativu „černé jízdy“ nijak zvlášť nepreferuji.
Poslední možnost by se mi zamlouvala nejvíce. I kvůli této mé internetové rubrice, protože se můžu vrátit ke komunálním volbám, o nichž jsem chtěl původně dnes (úterý) psát, ale jak jsem pochopil při rozhovorech s přáteli či kamarády, není o ně moc velký zájem. Nebudu psát přece o něčem, co bude číst jen pár lidí.
Tedy třetí možnost. Magistrátní volby dopadnou v Praze tak, že prozíraví voliči dají hlas stranám či jednotlivcům, u kterých je šance, že povinnost jezdit MHD s červeným plastem v kapse či kabelce prostě zruší. Opencard se stane alternativou ke kuponům a lístkům a až voliči, či spíše cestující pochopí, že vlastnit plast je ku prospěchu jejich i města, prostě si je začnou houfně kupovat. Vážně jsem zvědavý, co mě ohledně Opencard po volbách čeká. Termín povinných plastů je totiž na spadnutí. Politici to asi nestihnou. Takže nekouřit nebo načerno? To druhé je víc romantické i když vím, že mnohem více zdraví škodlivé.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
