Esej Romana Kouřila mě překvapil svou nízkou úrovní. Autor nemůže očekávat, že spisy Bělohradského a jeho nejmenovaných následovníků běžný čtenář zná, proto měl svá hodnocení opřít o jejich citáty. Tvrzení jako „jde většinou o eklektická spojení cizích myšlenek, které jsou namíchány do trpkého koktejlu vzteku“ či „ve skutečnosti stojí před publikem ryzí populista a marxista“ budí podezření, že je to naopak autor, kdo svými silnými výrazy rozeznívá strunu demagogie, tedy populismu. Vybavily se mi články z Rudého práva, kde se o nepřátelských osobách publikovaly jen kategorické odsudky bez faktické informace o tom, co vlastně ti lidé říkají a dělají.
Podivná je i zmínka o údajném pokrytectví zmíněných levičáků, spočívajícím podle autora v tom, že jsou zaměstnanci státu, který kritizují. Nevím, jaké profese tito lidé vykonávají, ale nemá snad univerzitní profesor či státní úředník právo na kritický pohled na uspořádání státu? Zastává snad autor morálku „čí chleba jíš, toho píseň zpívej“? Upřel by třeba Petru Bezručovi právo na Slezské písně jen proto, že pracoval na poště?
Karel Kopřiva
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
