Autorka zkoumá víru předních politiků pouze z jednoho pohledu, který lze popsat následovně: roste počet voličů, kteří vyžadují od svých politických stran jasné a kladné vyjádření k otázce víry v nadpřirozenou duchovní sílu, a proto roste počet vedoucích politiků, kteří se netají svým kladným postojem k této víře. Tedy přestávají ji tajit, pokud nějakou skutečně kdy měli.
V převážně ateistické České republice je otázka víry pro politika minoritní, přesto je laciným lákadlem, jak získat část věřících voličů, protože nevěřící jsou většinou v tomto ohledu tolerantní – je jim to jedno.
Nevěřící voliče zřejmě politik svou vírou neodradí. Naopak pro věřící voliče to může být důležitá vlastnost politika – nejlépe pokud zastává tu samou víru, v toho samého Boha. Pokud by politik důrazně prohlásil, že je ateistou (např. odmítnutím účasti na bohoslužbě), zřejmě by ztratil věřící voliče a nebo by byl kritizován za malý respekt a dělení společnosti. Cena za kladný postoj k víře je malá a výhody zřejmé. U nás není sekulární charakter státu nutné posilovat a „nějaké to procentíčko“ lze překousnout. Není nezajímavé, že s charakterem strany souvisí i charakter náboženství jejího vůdce. Musím si rýpnout, že v článku chybí jen komunisté s marxisticko-leninským náboženstvím.
Článek se nepokouší o sebemenší kritiku pronikání náboženství do sekulární administrativy státu. Možná je to tím, že skutečně víra nemá vliv na řízení našeho státu. Avšak považuji za nutné sdělit, že prostředí náboženské tolerance a svobody v ČR, dle mého názoru vyhovující, je dáno malým zastoupením věřících v naší zemi.
Vladimír Slavík, Plzeň
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
