Vážená paní Brdečková,
ve vašem článku mi mluvíte z duše, ale text má jeden velký háček. Vaše zážitky z hospody mi nejsou neznámé: Taky si občas sednu ke stolu, kde jsou samí muži. Předhodím nějaké téma, kolem sedící muži mlčí nebo mě ignorují, ani o mě pohledem nezavadí a dál si vedou svou. Přemítám, zda ode mě nezazněla nějaká hloupost, ale vždycky dojdu k závěru, že to hloupost nebyla, že je to přinejmenším racionální námět. Když se na něco zeptám, často mi je odpovědí zvednuté obočí, ale málokdy vysvětlení. Když navrhnu řešení v jimi probíraném sporu, žádná reakce. A když k němu po hodině dojdou, žádné uznalé přikyvování a poplácání po zádech. Ne že by to od nich někdo čekal, ale mezi sebou to dělají běžně. Prostě můj návrh nikdo předtím vůbec nezaregistroval. Ať se jedná o světovou či místní politiku, fotbal, náboženství, nedej bože, motorky, je to stejné – divné ticho. Není lepší raději zůstat doma s dětmi než sedět s tou mužskou partou a jen mlčky přikyvovat a myslet si své?
A tady je ten velký háček: Vy to ze svého ženského pohledu svádíte na mužská pravidla hry. Ale jak se k tomu mám postavit já, muž? Zádrhel bude asi někde jinde.
Jan Urban, Divišov
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Jindřiška Bláhová: V české kinematografii je hodně talentovaných lidí
