Neuvěřitelná flexibilita pracovníků, 25 % ročně, je sice stylová pro takto zaměřený článek, ale ve skutečnosti tragédií pro většinu firem v Dánsku, neboť zaměstnavatel musí stále znovu a znovu zaučovat nové pracovníky na pracovním postu.
Co se týče tří pilířů flexicurity – první argument je celkem v pořádku, ovšem s výjimkou obrovské masy státních a komunálních zaměstnanců, kteří by snad museli někoho zastřelit, aby mohli dostat výpověď. Ochrana vyhozených zaměstnanců sice funguje, ale pouze za předpokladu, že si dotyčný platí ze svého připojištění do fondu nezaměstnanosti po určitou dobu. Třetí pilíř je vyloženě směšný a dánskou fraškou – ta ochota účastnit se rekvalifikace, vzít nabídnutou práci je pro valnou část nezaměstnaných jen formálním závazkem, který má kvantum výjimek, takže značná část ,nezaměstnaných‘ je dlouhodobě ve Španělsku a podobných destinacích, nebo alespoň na chalupě.
Nevím, zda autor viděl osobně někoho z moderních manažerů lidských zdrojů – zaměstnance úřadu práce. 90 % z nich jsou bývalí nezaměstnaní, kteří neměli šanci na jinou práci, žadatel o práci pak během své nezaměstnanosti narazí znovu a znovu na nové ,manažery‘, kterým znovu vysvětluje svou pozici, a hlavně který má většinou za určitou dobu větší znalost systému než manažer. Tím se pan Lykketoft opravdu pyšnit nemůže.
Vůbec pak nerozumím větě, že osm z deseti Dánů ve věku od 18 do 62 let studuje nebo pracuje, a to je světový rekord. To by znamenalo, že 20 % v této kategorii nepracuje ani nestuduje – to by byl také rekord.
Ing. Pavel Mašek (20 let pobytu v Dánsku)
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
