Psát o minulosti je vždy těžké, ale to neznamená, že nemožné. Vždy to znamená pokus o odhalení pravdy a v tom je ta největší potíž. Potíž všech historiků, pamětníků, svědků. Problém nespočívá v nemožnosti pravdivé výpovědi, ale v poznání, že pravda je vždy nepříjemná. Čtyřicet let života v totalitním režimu, který většině národa nějakým způsobem vyhovoval, je nevyřčenou ostudou, nepřiznanou prohrou, "chrchlem rýmy, kterého se lze zbavit vysmrkáním do kapesníku“, jak expresivně problém popisuje ve svém článku Pavel Kosatík. Jenomže takto vnímané dějiny nemají smysl, pak by byly jen tragickým osudem, osudovým naplňováním trapnosti, animální krutosti a ubohosti. Prostě nesnesitelnou lehkostí bytí…
Kunderův příběh je příběhem tohoto národa, proto jeho snaha o solitérství, zdůrazňovaná Kosatíkem, výjimkou není. Většina obyvatel české kotliny se ve čtyřicetileté totalitě pohodlně zabydlela, zejména hned v letech padesátých, kdy se o všem rozhodovalo. Bylo přece zjevné, že se nejedná o lidovou demokracii, ale o naprostou diktaturu, to většině národa nevadilo. Po právě prožité totalitě nacistické je to naprosto nepochopitelné. Zejména inteligence a umělci tento rozpor velkomyslně přehlédli jako cosi zanedbatelného.
Chtěli přece zůstat spisovateli, chtěli mít funkce, chtěli spolurozhodovat, podílet se, nestát stranou. Tak jako ostatní chtěli bez problémů žít. A bezproblémové žití doslova otevíralo svou náruč, nabízelo mnohé. Stačilo jen nabízené přijmout. Tak jako modrou košili, legitimaci. Protože však nebyli slepí a hluší, dobře věděli, v jakém světě žijí, s jakou mocí spolupracují.
Tito lidé nebyli v "zajetí avantgardních představ o socialismu jako říši svobody“ (M. Jungmann), ale stali se spoluviníky všeho násilí, kterému mlčky přihlíželi! Hlavně že byli vydáváni, hlavně že měli referáty na sjezdech, byli loajální v každém případě, dokonce se nestyděli udávat, zatímco jiní spisovatelé byli ve vězení nebo nesměli publikovat. A hlavně určovali dějiny literatury, které koncipovali stejní loajální služebníci režimu. A určují dodnes. Na hrstku čestných a statečných si nikdo ani nevzpomene. V učebnicích jsou jiní. A patrně i budou. Ti, kteří čtyřicet let knihy nevydávali, nebyli přece spisovatelé! To je ovšem sebevražedná logika.
Ti stateční byli opět vyřazeni. Nebo se vyřadili sami svou čestností? Jeden z nich napsal jedinečnou báseň Únor, hned po této dějinné katastrofě, báseň, která jako jediná obhájila čest české literatury, a právě tuto báseň hned na počátku roku 1990 Literární noviny odmítly vytisknout. Tím daly najevo, jakou cestou se hodnocení minulosti bude ubírat. Kdo bude opět psát dějiny české inteligence. Udělat nad tím vším tlustou čáru je prohrou. Třeba právě Respekt by s tlustými čarami neměl souhlasit. Jsou symbolem malosti a ubohosti. Surové čáry nás od minulosti neodtrhnou. Naopak.
Václav Vokolek
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
