Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Vaše dopisy

Chtěl jsem tu žít

RESPEKT 9/2010

Nechci se vyjadřovat k osobě pana Pernese, ale mám obecnou poznámku k docházení na VUML. Nebyl jsem sám ve svém okolí, kdo dostal od svého nadřízeného v rámci komplexního hodnocení úkol: Když nejsi jako vedoucí pracovník ve straně, tak tě přihlásíme na VUML. A vůbec mě tehdy nenapadlo (v roce 1976), že bych to neakceptoval. Spíše mě ta výuka přesvědčovala každou hodinu o absurdnosti systému a nepovažuji toto své angažmá za osobní deformaci pro následující život.
V. Škarecký

 

Reaguji na rozhovor s Jiřím Pernesem. V roce 1974 jsem nastoupila na odbornou katedru VŠ. Jako nestraník jsem v průběhu normalizace s pocity hlubokého ponížení absolvovala veřejné stranické schůze, podpis Anticharty (aniž jsem znala text Charty 77) i tři roky VUML. Pokaždé, ať už šlo o veřejné stranické schůze, podpis Anticharty či VUML, jsem se pokusila odmítnout. Výsledek byl vždy stejný: buď přijmu, zúčastním se, nebo hodinová výpověď.
Jako samoživitelka jsem byla plně závislá na svém příjmu a nemohla jsem si dovolit ztratit zaměstnání. Tři roky na VUML byly pro mne třemi roky otráveného, nedůstojného života. Nikdy jsem VUML nebrala jako studium a univerzitu. Vždyť šlo jenom o stále stejné, bezobsažné fráze, kterými jsme byli obklopeni již na základní, střední i vysoké škole. Zkoušky z marxismu a vědeckého komunismu byly povinnou součástí vysokoškolského studia a absolventi rok či dva před námi z vědeckého komunismu povinně skládali státnice!
VUML nebyl ani normální univerzita, ani studium, a proto i mě nikdy nenapadlo uvádět Večerní univerzitu marxismu-leninismu do rubriky vzdělání mého odborného životopisu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].