Zavedení třicítky v italské Boloni provázel odpor, dnes snížená rychlost zachraňuje životy

Představte si strategii, díky níž prokazatelně zemře méně lidí, zejména dětí a seniorů a která kromě větší bezpečnosti znamená také příjemnější prostředí pro život, lepší podmínky pro obchod, méně znečištěný vzduch a celkově vyšší spokojenost lidí. Copak by mohl někdo něco namítat? Samozřejmě že mohl, a to když cenou za větší bezpečí je omezení práva, za které řada lidí považuje možnost jezdit autem, kdykoliv a kamkoliv si zamanou. A navíc ne úplně pomalu.

„Lidé obvykle nejsou rádi, když mají pocit, že je někdo omezuje. A zejména to platí u jízdy autem, což je činnost úzce provázaná s individuální svobodou, a navíc se stala vysoce ideologickou otázkou,“ řekla mi před časem italská architektka a urbanistka Valentina Orioli, která na podobný odpor narazila, když z pozice náměstkyně boloňského primátora prosazovala limit třiceti kilometrů za hodinu v ulicích tohoto starobylého města na severu Itálie. Orioli přijela do Prahy na pozvání organizace Pěšky městem, která zorganizovala v Centru architektury a městského plánování třetí ročník stejnojmenné urbanistické konference.

Boloňa má 400 tisíc obyvatel, přičemž každý den do města dojíždí dalšího půl milionu lidí z širší metropolitní oblasti. Je tedy dopravním uzlem regionu s velmi vytíženým vlakovým nádražím i letištěm, které ročně odbaví deset milionů cestujících. Zároveň ale byla městem, které figurovalo na třetím místě italských statistik v počtu lidí zabitých následkem dopravy, a coby metropole průmyslového severu země také vykazovala vysoké hodnoty znečištění.

Orioli měla podle svých slov také plnou schránku zpráv od obyvatel města, kteří si na tehdejší stav stěžovali. Kromě toho, že chtěli bezpečnější ulice pro sebe a své blízké, požadovali také lepší dopravní dostupnost některých oblastí, řešení neúnosných teplot, jichž v létě dosahovaly ulice, nebo jiné využití pro místa, kde jinak parkují auta. „Změna tedy nastala díky tlaku zezdola, od lidí,“ říká Valentina Orioli.