Rekordně ženská, ale ne zas tak mladá

Genderové aspekty debaty o novém složení Poslanecké sněmovny jsme tento týden probraly s kolegyněmi v podcastu Ženy XYZ. Dotkly jsme se také otázky věku, jenž v kombinaci s nárůstem počtu zvolených poslankyň tvoří výbušný koktejl, který některé diskutéry značně znejišťuje.

Pojďme si tedy v klidu projít fakta. Poslankyně ve věku 21 let mohla být zvolena do dolní komory českého parlamentu proto, že tuto hranici pro pasivní volební právo, tedy právo být zvolen, stanovuje zákon. A to nejen od počátku devadesátých let, kdy se v obnovené demokracii upravovala pravidla pro volby, ale už od roku 1946. Tehdy se na 21 let hranice snížila z prvorepublikových 30 let. Zatímco po válce byla ještě ve hře varianta 24 let pro pasivní právo a 21 let (namísto nakonec zavedených 18) pro aktivní volební právo, na počátku devadesátých let už to nebylo téma.

Mimo jiné proto, že jestli něco společnost potřebovala po konci komunistického režimu, tak to byla nová krev v politice. Tu samozřejmě mohli dodat bývalí disidenti a disidentky vyššího věku, kteří převzali správu věcí veřejných, ale taky to znamenalo mladé lidi. To se odráželo v průměrném věku, který vykazovaly zákonodárné sbory většinu devadesátých let: po volbách do České národní rady v letech 1990 a 1992 byl průměrný věk v tomto tělese 44,1 a 43,2 roku; po vzniku samostatného Česka zasedli v roce 1996 v Poslanecké sněmovně lidé s průměrným věkem 45,2 roku.

Od voleb v roce 1998 už věkový průměr nikdy neklesl pod pětačtyřicet a volby od voleb jen stoupal; zatím nejstarší sněmovnu jsme měli ve volebním období 2013–2017. (Tady se hodí připomenout, že data Českého statistického úřadu počítají zvolené poslance a neodrážejí případné personální změny během volebního období.)