Uvěřitelně (po)chybující

Začátek knihy Fáze jedné ženy není šťastný. Otevírací povídka Iva se vymyká zbytku souboru námětem, tématem i podáním. Vypravěčkou je spisovatelka, kterou výjezd na autorské čtení do Anglie svede dohromady se starší kolegyní. A následně vrší situace, jimiž dokládá, jak nemožnou osobou Iva je – příšerné oblečení, buranské, přitom mentorující chování, škudlivost. Obdobně nesnesitelná je i Hana, rovněž česká spisovatelka, která žije přímo v Londýně a vypravěčka ji charakterizuje jako bisexuální nymfomanku s chováním možná ještě otřesnějším. 

Kdo se orientuje v tuzemském písemnictví posledních zhruba čtyřiceti let, bezpečně rozpozná reálné předobrazy obou autorek, jež tak iritují vypravěčku, která o sobě říká: „Jsem pořád dost přitažlivá na to, aby mne pozval na pivo mladistvý přítel české kultury. A na podzim mi vyjde první román, který je dobrý, možná lepší než cokoli, co Iva kdy napsala.“ 

Ta samá vypravěčka pak v posledních odstavcích povídky projde proměnou téměř zázračnou: když se dozví o Ivině smrti, s pláčem se zhroutí. Jenže z nejdelšího textu v celé knize nelze té lítosti moc uvěřit, finále působí teatrálně a chtěně. Tím však naštěstí máme to nejhorší za sebou a následuje osmnáct čísel – a všechna jsou akceptovatelnější než Iva.

Dobrá podmínka cesty