Výstava týdne: V současném rozmlženém světě můžeme v malbách Martina Salajky nalézt stabilitu

„Z chaosu světa, který čím dál víc bolí, jsem letos hodně utíkal se skicákem a psem do přírody poslouchat ticho,“ uvádí malíř Salajka svou výstavu Nebula, která probíhá v pražské Trafo Gallery. Koncem března mu bude pětačtyřicet a do Trafa se vrací po pěti letech od výstavy Neurosis.

Za tu dobu se v jeho životě leccos odehrálo. V Galerii Villa Pellé měl monumentální prezentaci Mimikry, díky níž se na zdejší scéně etabloval jako nezaměnitelný malířský živel. Byla to zároveň jeho rozlučka s letitým životním parťákem Kvidem, věrným psem, s nímž vyrážel za výtvarnou inspirací na výpravy do divočiny, ať už šlo o tu přírodní, či městskou. O tuhle roli se po Kvidově úmrtí teď stará čtyřnohý Alf, jehož svalnaté tělo se objevuje na řadě Salajkových nových obrazů. Autorovi je do Trafa pomáhala vybrat kurátorka Kristýna Jirátová a je to pozoruhodný mix. Uherskohradišťský rodák je pověstný svou těkavostí, v tvorbě impulzivně často mění obsah i formu. A v Nebule tyto rozličné přístupy shrnuje do jednoho celku.

Výstava začíná návratem k umělecké expedici do Konga, které se Salajka účastnil před dvěma lety – a zážitek po návratu zpracoval v sérii pláten inspirovaných intenzivní zkušeností s požárem pralesa. Z expresivních kompozic s démonickými postavami vystupujícími z ohnivého armagedonu sálá obžaloba člověka, který je kvůli chamtivosti schopen cokoli proměnit v peklo. Pak se ale výstava zklidňuje.

Dominantní část expozice stojí na plátnech, jejichž vznik popisuje citovaná autorova věta o útěcích do přírody. Ze žluto-rudé barevné škály se přesouváme do modro-zelené, jak spalující oheň na obrazech střídají chladivé vodní a lesní plochy. Avšak také do tohoto ráje vstupují zneklidňující prvky. Není kupříkladu zřejmé, zda Alf v mokřadu napjatě sleduje samotného autora procházejícího mělkou vodou – anebo je to snad další z četných hypnotických přízraků, které Salajka maluje spíš než s bázní s neskrývanou empatií?