Když se moc prořekne

Ve věcech partnerských vztahů je vždycky správné být opatrný, takže nevíme, jestli je poslanec SPD Jaroslav Foldyna násilník, nebo ne. To budeme vědět až po vyšetřování a případně po soudu. Ale policie ho pro podezření z násilnosti vůči manželce a dětem oficiálně vykázala na dva týdny z bytu. Lidé, kteří pomáhají obětem domácího násilí, vám řeknou, že policisté tímto opatřením šetří. Za loňský rok ho nařídili jen přibližně v tisícovce případů – když je situace opravdu dramatická, když jsou někteří členové rodiny v extrémním stresu. Nikdy to zkrátka není jen tak.

Pro stranického šéfa takto vykázaného kolegy (tím je ve Foldynově případě hlava současné sněmovny Tomio Okamura) asi není lehké něco takového komentovat, ale dá se říct leccos, co je slušné, ohleduplné a spolustraníka to zároveň nepotopí. Předseda SPD v první reakci sdělil veřejnosti, že drama u Foldynových je „vyvrcholením pětadvacetiletého soužití“. Přeloženo: můžou si za to oba.

Slova politiků, lidí, kteří se ucházejí o moc, aby pak mohli ovlivňovat životy svých spoluobčanů, jsou užitečná v tom, že ukazují, jak o svých spoluobčanech smýšlejí. Zvlášť o těch zranitelných.

Když poslanec Turek narazil se svým vozem do houkajícího zdravotnického vozu, jeden z jeho prvních veřejných komentářů k události zněl, že „pán má odřenou ruku“ (řidič byl přitom převezen do traumacentra se zraněním hlavy). Mohlo to být nedorozumění v přetrvávajícím prvotním šoku, Turek ho ale ani po sdělení lékařů nijak neopravil, a navíc se pochlubil, že svojí bleskovou reakcí těsně před srážkou řidiči zdravotnického auta „zachránil život“.