Evropanství je dnes hojně přetřásanou kategorií, ať už mu přisuzujeme jakýkoli význam. Někdo přitom klade jeho kořeny k univerzalistickému osvícenství, zatímco jiní kamsi k rozhraní mezi raným a vrcholným středověkem kolem roku 1000, kdy se zformoval Západ jako kulturní oblast odvozená od římského katolicismu. Další vykračují až k řecko-římským kořenům. A ti, kteří jsou ochotni jít ještě dále do minulosti, mluví o židovsko-křesťanské civilizaci.
Pravěká archeologie do těchto debat umí vnést neobvyklé perspektivy a dokáže leckdy odhalit kulturní podmíněnost společenských fenoménů. Ze současných vyhrocených debat to platí třeba pro postoje k transgenderovým identitám, kdy díky archeologii ve spojení s kulturní antropologií a jejich výzkumu lidských společností napříč epochami tušíme, že stěží můžeme nějaký postoj považovat za přirozený, ba věčný – a univerzálně platný jako „normální“.
Lidská historie, tedy doba, pro kterou máme písemné prameny a kterou se tradičně zabývá historická věda, se jeví být nedozírně dlouhá. V očích archeologie člověka je však oněch 5000 let zábleskem v příběhu druhu homo sapiens. Nebudou to patrně víc než dvě procenta epochy, co existuje. Tak daleko nicméně archeolog Jan Turek ve své knize První Evropané nejde. Paleolitu si všímá okrajově a v centru jeho pozornosti je neolit jako epocha, v níž se začala podle něj utvářet specifičnost Evropy. Stopuje naši kulturní identitu přes více než tři sta generací a ukazuje, že dnešní globalizovaný svět je výsledkem trajektorie, která tehdy odstartovala.
Pivo a mléko
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
