Můj genius loci u budovy č. 34

V  horkém červencovém odpoledni stojím u budovy č. 34 v továrním areálu ve Zlíně, respektive u toho, co z ní zbylo. Ačkoli mám pravděpodobně sklony k nostalgii, kvůli požáru ikonické stavby bych do Zlína určitě nejel. Po návštěvě v nemocnici si však ještě dovolím při odjezdu k Brnu celodenní výlet doplnit o malou odbočku. Část budovy poničené požárem pořád stojí obklopená sutí ze zřícených zdí a hasičskými páskami. Média píší o desetipatrové dominantě baťovského areálu. Ve Zlíně se nicméně neříká patro, ale etáž, a budova č. 34 byla dostavěna v době, kdy se už baťovský areál změnil na Svit a Zlín soudruzi přejmenovali na Gottwaldov.

S přáteli, s nimiž sdílím pohledy na šedesátá léta minulého století, na dobu, kdy jsme byli mladí, se někdy předháníme ve vyprávění retro historek; tentokrát mě nepřetrumfnou. V horkém červencovém odpoledni roku 1970 nastupuji do skladu hotové obuvi v budově č. 34 na odpolední směnu. Botostroj v systému socialistického plánování jede na plné obrátky. O prázdninách přebývám v rodné vísce nedaleko Zlína. Jsem rád, že mě jako studenta Vysoké školy ekonomické v Praze přijali „u Baťů“ na prázdninovou brigádu. V rychle postupující normalizaci mohu na nějakou zahraniční cestu zapomenout a koneckonců, proč si nevydělat pár stovek, v dalším školním roce se mi budou hodit. To ještě nevím, že mě po prázdninách prověrková komise na VŠE za pár článků ve studentském časopise Ekonom vyloučí ze studia.

Kolektiv pěti skladových dělníků mě bez problému přijal mezi sebe. Lidé, kteří jsou v týmové hierarchii nade mnou, tedy všichni, čekají v šatně na signál, jímž se oznamuje přísun další várky krabic s botami. Přijíždějí po visutých dopravnících z výrobních hal. Jakmile zazní klakson, moji noví kolegové rychle naskládají krabice na dřevěné podlážky a mají další pauzu v šatně. Já jako úplný nováček jsem krabicemi zcela obklopen, zdá se mi, že jsem mezi nimi úplně ztracen. Mým úkolem je rychle je nakládat na krytý dopravník, který vede vně budovy strmě dolů k železniční vlečce. Dopravníku se tady říká konvér.  Zakladatel podniku Tomáš Baťa termín conveyor stejně jako mnohé další přivezl z Ameriky, aby jimi obohatil obuvnické technologie. „Zásada je, že konvér pořád jede a musí vozit krabice,“ poučil mě hned při přijetí do kolektivu náš předák.

Další dělník odsouzený jako já v podstatě k nepřetržité manuální práci však na rozdíl ode mne umí krabice s botami dole naskládat do vagonu, aby se plně využil prostor až po střechu. Kdybychom si oba dali v rámci brigády socialistické práce závazek, že využijeme pracovní dobu na sto procent, měli bychom každý den splněno. V socialistickém gottwaldovském Botostroji musí všechno zkrátka běžet ještě rychleji než v tom Baťově kapitalistickém. Někdy se však i dobře promazaný stroj zadrhne, jako naschvál při nakládání zásilky do Sovětského svazu, kam ostatně mířila většina vagonů.