Stačí dělat, že děláš 

Marisa si to celé představovala úplně jinak. Práce v reklamní agentuře měla být dočasnou zastávkou, než se etabluje v jiné, pro lidstvo užitečnější branži. Studovala dějiny umění, snila o tom, že bude pracovat v madridském Pradu, ovšem po osmi letech v agentuře jí začíná být jasné, že tenhle sen je fuč. Místo toho vymýšlí reklamní kampaně a slogany pro zbytečné produkty a zažívá úzkostné stavy. Fungování v kanceláři je pro ni nesnesitelné – a jako by toho nebylo málo, následující víkend ji čeká teambuilding.

Hlavní hrdinka debutu španělské novinářky a spisovatelky Beatriz Serrano má přesně to, co David Graeber definoval jako bullshit job. A sama si to stejně jako třetina dotázaných pracujících v různých západních zemích uvědomuje. „Vím, že svět by byl lepším místem, kdyby profese, jako je ta moje, vůbec neexistovaly. Vím, že zneužívám nejistot druhých lidí a jejich touhy po úspěchu ve společnosti, v níž není šance na zlepšení,“ pronáší její vnitřní hlas takřka doslovnou citaci z díla amerického antropologa, a právě z toho pocitu pramení i její všeprostupující, do názvu vtělená nespokojenost.

Satirický, komický, v kancelářských a korporátních detailech zcela přesný a v podtónu mimořádně hořký román zachycuje obrovský a velmi frekventovaný rozpor současného trhu práce: čím je daná pozice lépe placená, tím je větší pravděpodobnost, že v její náplni člověk nebude vidět smysl. I proto výrazně překvalifikovaná Marisa tráví většinu pracovní doby sledováním videí na YouTube.

Její vzpourou proti tomu, že ji firma obírá o čas, který by mohla věnovat něčemu vznešenějšímu, je to, že se snaží na své úkoly vynakládat co nejméně energie. Před nadřízenými předstírá vytíženost, a co je nutné udělat, přehazuje buď na podřízené, nebo na své studenty, jejichž nápady při prezentacích podává jako vlastní. „Dělat, že děláš, je brnkačka, pokud víš, jak na to. Práce je prostě jen role, kterou je třeba hrát,“ říká si v duchu během videocallu, zatímco rozpálený srpnový Madrid za okny zrcadlí její vztek a bezmoc. Z duše jí pak mluví Morrissey, když si do uší dokola pouští hit kapely The Smiths: „Hledal jsem práci, a pak jsem našel práci. A nebesa vědí, že teď mi je mizerně.“