Ruští špioni ovládli Vídeň

Hlavní město špionáže, díl druhý. Na rakouskou premiéru nového dokudramatu Spy Capital 2 loni v létě kromě členů habsbursko-lotrinského rodu, známé realitní magnátky či lucemburského velvyslance dorazil i jeden z jeho klíčových protagonistů. „Byl jsem špion, jsem špion a budu špion do konce svého života,“ říká o sobě ve filmu. Jmenuje se Egisto Ott a ve filmu dodává, že byl, je a bude „špionem rakouským“. O tom ale panují značné pochybnosti. 

Někdejší vysoce postavený státní úředník je totiž už devět let podezírán z práce pro Rusko. A v lednu stane coby hlavní obviněný před soudem v největším špionážním procesu rakouských dějin. Státní zástupci jej obviňují ze systematického sběru dat, která posléze končila v Moskvě. Detaily občas působí jako z přepáleného špionážního thrilleru a nikoli jako obvykle politicky ospalá, místními skandály kořeněná realita alpské republiky. Rakousko je ale už od počátku studené války pověstným ohniskem špionážních operací obou tehdejších bloků – a zemí vyhlášenou vstřícností k Rusku. Kauza Egista Otta ukazuje, že tahle „politika“ se svým strůjcům nebezpečně vymkla z rukou. 

Tajemná data Egista Otta

„Egisto Ott, bývalý rakouský zpravodajský důstojník, který mě a desítky dalších lidí sledoval pro Rusy a který pro ruskou FSB napsal doporučení, jak se při další vraždě nenechat chytit, je vítán na červeném koberci. Nechutné,“ komentoval fotku ze zmíněné filmové premiéry Christo Grozev, známý bulharský investigativní novinář, který kromě jiného prokázal identitu ruských pachatelů atentátu chemickou zbraní na bývalého dvojitého agenta Sergeje Skripala v britském Salisbury v roce 2018.

Grozev žil dvacet let ve Vídni, před třemi lety však musel zmizet – a nikdo neví kam. Rakouské úřady ho varovaly, že kvůli ruským špionům a jejich vídeňským pomahačům by pro něj nebylo bezpečné v zemi zůstávat. Byl sledován, vloupali se mu do bytu, v chatech odhalených britskými zpravodajci probírali možné způsoby jeho vraždy. Grozev následně v rozhovoru s listem Financial Times Rakousko kvůli „hlubokému prolnutí“ ruskými zpravodajskými službami označil za nejméně bezpečnou zemi Evropy. 

„Jup“ (v českém překladu „jo“). Tímto prostým komentářem sdílela po zmíněné premiéře na sociální síti X Grozevův povzdech Anna Thalhammer, investigativní novinářka a šéfredaktorka předního rakouského týdeníku Profil, kterou podle rakouských kriminalistů sledovali ti samí špioni jako Grozeva. Ott ji kvůli tomu zažaloval. Soud s odkazem na zákon bránící šíření nenávisti na síti novinářce koncem srpna poslal obsílku s příkazem, aby své „Jup“ smazala. 

Egisto Ott nebyl za špionáž dosud nikdy odsouzen, obvinění z práce pro Rusy odmítá a podává žaloby na lidi, kteří to na sociálních sítích či v médiích tvrdí. Vážně podezřelým je ale už od roku 2017, kdy do BVT, rakouského Spolkového úřadu pro ochranu ústavy a boj s terorismem, přišlo varování od spřátelené západní zpravodajské služby. Ott si podle jejích informací na soukromý e-mail přeposílá vysoce citlivé dokumenty a pravděpodobně je přeprodává Rusům. 

Rakouská BVT jej načas suspendovala a posléze přeřadila na svou policejní akademii. Podezření postupně rostlo a Ott se v letech 2021 a 2024 dvakrát ocitl ve vazbě. Souvislost je mimořádně znepokojivá. Údaje zajištěné během let z jeho telefonu a informace z počítačů a telefonů řady dalších lidí obviněných ze spolupráce s Ruskem na území Rakouska, Německa, a především Velké Británie odkryly cosi jako ruskou nadnárodní vlivovou síť s uzlem ve Vídni. Rakouská média, zvláště týdeníky Profil a Falter a deníky Die Presse a Der Standard, tento uzavřený svět v minulých letech v řadě vynikajících investigací odkryla širší veřejnosti.  

Na mobilu Egista Otta byly například objeveny utajené údaje Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) týkající se novičoku – a použití této nervově paralytické látky při zmíněném ruském atentátu na Sergeje Skripala. Podle podezření vyšetřovatelů dostal Ott studii o novičoku od náměstka tehdejší ministryně zahraničí a předal ji dalšímu Rakušanovi: Janu Marsalkovi. Tedy bývalému provoznímu řediteli zkrachovalého finančního koncernu Wirecard – a také elitnímu ruskému špionovi. Marsalek v roce 2020 soukromým letadlem prchl z Rakouska do Běloruska a dnes z Moskvy pro FSB řídí operace po celé Evropě (jeho barvitý příběh podrobně popisujeme v Respektu 19/2024).

Další podezření se týká tří mobilů, které patřily tehdejšímu řediteli rakouské spolkové policie, řediteli cizinecké policie a jednomu z nejvlivnějších lidí na rakouském ministerstvu vnitra. Během plavby kánoí po Dunaji jim při teambuildingu telefony spadly do vody. Data měl zachránit pracovník BVT, který je ale podle kriminalistů předal svému dlouholetému známému – Egistu Ottovi. Ten je poskytl bulharským špionům řízeným Janem Marsalkem – a posléze skončila v Moskvě.   

Vyšetřovatelé Otta podezírají také z toho, že přes svou dlouholetou známou z personálního odboru ministerstva vnitra získal osobní informace o všech 36 tisících zaměstnancích úřadu – včetně adres, soukromých e-mailů a výše platu. Rakouské služby se obávají, že i tento seznam skončil v Moskvě. Během domovní prohlídky byly u Otta nalezeny mimo jiné dva počítače vybavené utajenou šifrovací technologií, kterou pro bezpečné používání citlivých dat v nejistých sítích vyvinul německý Spolkový úřad pro bezpečnost informační techniky (BSI). 

Jan Marsalek se takový laptop pokusil získat pro ruskou FSB. Soudě dle uniklých chatů, které v prosinci citovali kolegové z magazínu Profil (šlo o konverzaci, kterou v telefonech Marsalkovy londýnské spojky Orlena Ruseva objevili britští vyšetřovatelé), se mu to povedlo. K předávce jednoho počítače mělo dojít v domě Ottova zetě – a posléze přes Istanbul doputoval na místo určení. „Notebook právě bez problémů prošel celnicí a je v autě směřujícím do Lubjanky,“ napsal s odkazem na sídlo ruské FSB v chatu Marsalek. 

Egisto Ott podle vyšetřovatelů pro Marsalka rovněž získal adresu, na které žil ve Vídni v utajení a s policejní ostrahou výše citovaný investigativní novinář Christo Grozev. Přes Marsalka se adresa dostala do rukou původem bulharských špehů, kteří si naproti Grozevovu bydlišti přes Airbnb pronajali byt a sledovali jeho každodenní počínání. Minimálně jednou se k němu vloupali a ukradli datové nosiče. Šéfredaktorka týdeníku Profil Anna Thalhammer, terč té samé bulharské buňky, v prosincovém textu popisuje detail, který dobře ilustruje kvalitu ruských kontaktů v rakouských úřadech: Když si bulharští špehové všimli podezřelých aut BMW a Rover parkujících na ulici před Grozevovým bydlištěm, Marsalek z Moskvy od svých kontaktů v rakouské policii bleskově zjistil, že tyto vozy používá rakouská rozvědka.

Egisto Ott veškerá obvinění popírá a kauzu označuje za vykonstruovanou. Do vynesení rozsudku platí presumpce neviny.  

V ruské síti

Skutečné, knižní i filmové špionážní příběhy jsou do Vídně situovány od samého počátku studené války mezi západním a východním blokem. Nezpůsobila to jen poloha ve středu Evropy, hned vedle železné opony, která čtyřicet let dělila svobodnou a nesvobodnou část Evropy. Rakousko bylo – coby integrální součást nacistického Německa – v prvních poválečných letech rozděleno mezi vítězné mocnosti a jejich armády. Také Vídeň měla – přesně jako německý Berlín – své západní a sovětské zóny. Na rozdíl od Německa se zde ale velmoci dohodly na stažení svých sil výměnou za politickou neutralitu. 

V roce 1955 díky tomu vznikla druhá Rakouská republika a „neutrální“ Vídeň se stala centrem mnoha mezinárodních organizací – agentur OSN a třeba Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Tyto instituce přinášely řadu pracovních pozic, které poskytovaly krytí agentům z celého světa. Z té samé éry pochází zákon, jenž kriminalizuje pouze špionáž směřující proti rakouským zájmům – nikoli špionáž vedenou z rakouského území kupříkladu proti sousednímu Německu. Velká část špionážního kvasu na rakouském území proto unikala zájmu tamní policie i justice. Slabá rakouská kontrašpionáž nikdy zdaleka neodpovídala tomu, kolik agentů se na tamním území pohybovalo.

Neutralita usazená v DNA Rakouské republiky vedla k dodnes trvajícím nebývale těsným ekonomickým a politickým vazbám země s Ruskem. Rakousko z východu dováželo 80 procent své spotřeby zemního plynu a vzájemný obchod skončil až v roce 2024, tedy dva roky po začátku ruské války proti Ukrajině. Raiffeisenbank a další místní banky mocně vkročily na ruský trh, ruští oligarchové kupovali nemovitosti v malebných rakouských městech a horách a rakouský pas byl pro ně snadno dostupný. 

Nebylo náhodou, že se Vídeň stala první metropolí, kterou Vladimir Putin navštívil po záboru ukrajinského Krymu – jen tři měsíce po této agresi, v červnu roku 2014, během diskuse na pódiu vtipkoval po boku tehdejšího prezidenta Heinze Fischera. Rakouští přední politici pak pravidelně po konci kariéry přebírali špičkové posty v ruském byznysu: například bývalý lidovecký kancléř Wolfgang Schüssel byl až do března 2022 členem dozorčí rady ropného koncernu Lukoil, někdejší kancléř za sociální demokraty Christian Kern zase seděl v představenstvu ruských drah. Společné fotografie s Vladimirem Putinem vyhledával i mladý lidovecký kancléř Sebastian Kurz, který svého času rád vystupoval jako státník mezinárodního formátu. 

V posledním desetiletí ale našim sousedům tento východní flirt přerůstá přes hlavu. Naznačuje to alespoň síť osob, s nimiž podle vyšetřovatelů Ott spolupracoval. Jeho dlouholetým přítelem a jistý čas i nadřízeným byl Martin Weiss, jeden z nejmocnějších rakouských zpravodajců. Ve službě BVT vedl jedno z nejdůležitějších oddělení: mělo za úkol zjišťovat a vyšetřovat informace týkající se ohrožení vnitřní bezpečnosti – než si v roce 2017 kvůli vyhoření dal pauzu v práci. Místo odpočinku však začal v Mnichově pracovat pro firmu Jana Marsalka. 

Právě on dal dle citovaných chatů Egistu Ottovi za úkol zjistit vídeňskou adresu Christa Grozeva. A byl to také Weiss, kdo zajistil letadlo, jímž Marsalek z letiště v Bad Vöslau v roce 2020 uprchl do Běloruska. Před soudem zatím Weiss nestane: v roce 2021 z Vídně zmizel do „nedosažitelné“ Dubaje. 

Zmíněný soubor se 36 tisíci zaměstnanci ministerstva vnitra, který měl Ott sehnat od své známé na personálním odboru ministerstva, byl dále nalezen na telefonu bývalého poslance strany Svobodných (FPÖ) Hanse-Jörga Jeneweina. Ten se mezitím z rakouské politiky stáhl a od loňského podzimu je mluvčím Alternativy pro Německo ve spolkové zemi Durynsko. Vysoce šifrovaný počítač pak podle vyšetřovatelů pro svůj novinářský blog zakoupil někdejší PR expert FPÖ. 

Členové této národovecké populistické strany hrají v ruské síti ve Vídni zásadní roli. Stojí za připomenutí, že v roce 2016 podepsali dohodu o spolupráci s ruskou vládní stranou Jednotné Rusko. Cílem byla „výměna myšlenek“ a spolupráce při výchově mládeže k vlastenectví. A z ruské strany zvláště snaha oslabit společné evropské sankce, které EU po anexi Krymu a okupaci části Donbasu zavedla. 

Jak rozbít službu

V roce 2017 se Svobodní stali součástí nové rakouské vlády – lidovecký kancléř Kurz jim přenechal ministerstva zahraničí, vnitra a obrany. Brzy po vzniku koalice pracovníci zpravodajské služby BVT v anonymní stížnosti kritizovali poměry v úřadu. Nový ministr vnitra – dlouholetý stratég a dnes předseda Svobodných Herbert Kickl – nařídil razii, při které jiná složka policie zabavila velké množství harddisků s tajnými informacemi. Od té chvíle přestaly západní zpravodajské služby s rakouskými kolegy sdílet mnohé informace. Obávaly se, že skončí v Moskvě. 

Tehdejší šéf BVT Peter Gridling ze sepsání pamfletu, který razii spustil, podezírá právě Martina Weisse a Egista Otta. Oba to popírají. V té souvislosti však stojí za pozornost, že na Ottově mobilu vyšetřovatelé našli i plán na vytvoření nové, alternativní zpravodajské služby, která by spadala pod ministerstvo zahraničí. Podle jeho úvah se šéfem této služby měl stát náměstek Johannes Peterlik – ten, který podle vyšetřovatelů Ottovi poskytl utajené informace o novičoku. Ministerstvo tehdy mimochodem vedla diplomatka Karin Kneissl, která v roce 2018 na svou svatbu pozvala Vladimira Putina a po společném tanci před ním udělala pukrle. Politička žije od roku 2023 v Petrohradu, označuje se za „politickou uprchlici z Evropy“, vede think tank prosazující ruskou zahraniční politiku a kromě jiného šíří dezinformace ohledně války na Ukrajině. 

Měl snad Jan Marsalek, který podle kriminalistů dění zdálky řídil, v plánu zničit rakouskou zpravodajskou službu, odříznout ji od západních kolegů a na jejích troskách vytvořit nový, Rusku nakloněný úřad? S tímto scénářem pracuje známá novinářka Barbara Tóth: „Nikdy předtím od vzniku druhé republiky (v roce 1955 – pozn. red.) nebyla Vídeň tak blízko tomu, aby se stala satelitem Moskvy – a aby tím pádem i rakouská demokracie sklouzla k autoritářství,“ píše v podzimním textu v týdeníku Falter.

Snahy Svobodných o „reformu“ zpravodajské služby v roce 2019 zhatilo zveřejnění bizarního videa ze španělského ostrova Ibiza. Viditelně podnapilý tehdejší vicekancléř a lídr FPÖ Heinz-Christian Strache se zde, jak známo, chytil do léčky: na videu projevuje ochotu vzít si peníze na volební kampaň od údajné neteře ruského oligarchy (ve skutečnosti se jednalo o najatou „volavku“) výměnou za státní zakázky. Zveřejnění videa je dodnes opředeno otázkami ohledně zadavatelů i načasování. Jisté je, že vedlo k rozpadu rakouské vlády a k návratu Svobodných do opozice. 

Hlavní město špionáže

Důvěryhodnost rozvrácené zpravodajské služby se každopádně obnovit nepodařilo. Úřad BVT byl v roce 2021 rozpuštěn a nahrazen nově vzniklým Ředitelstvím ochrany státu a zpravodajských služeb (DSM). Jeho ředitel Omar Haijawi-Pirchner se následně stal terčem té samé skupiny, která ve Vídni sledovala novináře Christa Grozeva a Annu Thalhammer. Cílem „sledovačky“ bylo ukořistit jeho mobil. Orlen Rusev se v chatu s Janem Marsalkem chvástal, že najal „nejlepší rumunské a albánské kapsáře“. Úkol se však splnit nepovedlo. 

Haijawi-Pirchner, který na podzim bez udání důvodů rezignoval, v minulých letech usilovně přesvědčoval evropské kolegy, že Rakousko je opět důvěryhodným partnerem. Ale současně ho frustrovala opatrná domácí justice. Bulharská občanka, která sledovala jeho i oba jmenované novináře, je ve Vídni například vyšetřována na svobodě. Také k procesu s Egistem Ottem dochází až po mnoha letech odkladů – navzdory závažným obviněním žije Ott na svobodě. 

Přesto se Rakousko v posledním roce aspoň trochu od Ruska vzdálilo. Obejde se bez dovozu ruského plynu. Nevznikla plánovaná vláda pod kancléřem z FPÖ, která na podzim 2024 suverénně vyhrála volby: koaliční jednání zkrachovala na neochotě Herberta Kickla ke kompromisům. Alpská republika poprvé opatrně diskutuje o tom, jestli zákonem z roku 1955 stanovená neutralita odpovídá současným potřebám. Rusko-rakouská společnost, kde se „spřádaly“ kontakty mezi elitami obou států, byla rozpuštěna. Bývalá ministryně spravedlnosti za Zelené Alma Zadić už na konci roku 2024 vydala nařízení, aby se státní zastupitelství zabývalo i špionáží, která nesměřuje jen proti rakouským zájmům.  

Rusko však zatím ani zdaleka neprohrálo. Svobodní dominují průzkumům veřejného mínění: kdyby teď byly volby, získali by víc než třetinu hlasů. A je zcela otevřené, zda se obžalobě v procesu, který začne 22. ledna, povede dostat Egista Otta za mříže. Martin Weiss do Dubaje pořád dostává úřednické výsluhy a nikdo neví, kolik ruských „krtků“ dál pracuje v útrobách rakouského státu.

Špionážní význam Vídně – tak jako v časech studené války – mezitím dál roste. Po začátku ruské války proti Ukrajině vypověděly evropské státy spoustu ruských agentů, kteří pracovali na tamních ambasádách. Deník The Wall Street Journal před dvěma lety popsal, že se mnozí znovu objevili na ruských diplomatických misích na rakouském území. Když například Německo uzavřelo ruský konzulát v Mnichově, ruští zaměstnanci se jednoduše přesunuli do rakouského Salcburku.  

Je zřejmé, že Vídeň s růstem napětí mezi Západem a Ruskem opět přebírá roli hlavního města špionáže. Přesně v duchu tvůrců filmu Spy Capital 2, kteří z Egista Otta udělali jednoho ze svých hrdinů a pozvali ho na červený koberec.