Kdo je ten instalatér?

Kolik piv toho silvestrovského večera Václav Havel vypil, už nikdo nezjistí. Věcný důkaz může doložit pouze jedno, při kterém ho náhodou zachytil syn jeho přátel. Dlouho zapomenutá momentka se časem proměnila v kultovní snímek, jehož kopii dnes na triku nosí stále více lidí. A není to jediná věc ukazující, že příběh žije dál.

Kde je tady ta hacienda?

Posledním pozůstatkem domu, v němž fotka vznikla, jsou dvě statné lípy. Stály kousek od vstupních dveří a kromě letního stínu pro obyvatele – manžele Princovy a jejich syna – sloužily na podzim a v zimě jako orientační bod pro jejich přátele, kteří by jinak mohli stavení v hustých mlhách Českého středohoří snadno přehlédnout. A z mlhy vystupují stromy i teď první prosincovou sobotu, přičemž tam, kde byl dům Princových, je místo něj jen dřevěná nástěnka.

Na její přední straně je mapa se jménem zdejší obce Rychnov, a zezadu je přišpendleno sedm laminátem krytých čtvrtek odkazujících k významným okamžikům osmdesátihlavé vesnice. „1977 – zbořen dům ‚chartistů‘ naproti faře a zbourán také pomník obětem první světové války a odtažen neznámo kam,“ oznamuje krátká noticka k roku, kdy šlo stavení Jana a Květy Princových k zemi.

„V přízemí byl velký sál, vešlo se do něj přes padesát lidí a ten večer jsme měli plno. Byla to veselá společnost, krátce předtím komunisti pustili z vězení Sváťu Karáska, byli jsme rádi, že může být zase s námi. Někdy navečer pak přijel i Václav Havel,“ vzpomíná Květa Princová na silvestrovský večer 1976, kdy fotka Havla s pivem vznikla.

Manželé Princovi byli v českém undergroundu známí propagátoři komunitního života na „barácích“, jak se říkalo venkovským usedlostem, v nichž se v sedmdesátých a osmdesátých letech scházeli komunisty pronásledovaní disidenti. Rychnovský dům byl mezi zasvěcenými známý hlavně častými kulturními akcemi, jako byly výstavy, přednášky nebo koncerty, které v šedi normalizace přitahovaly tehdejší nečetnou, ale pestrou svobodomyslnou společnost.

A právě tu si chtěl v posledních dnech před zveřejněním Charty 77 zjevně užít i Václav Havel, proto sem se třemi dalšími přáteli, hercem Pavlem Landovským, psychologem a filozofem Jiřím Němcem a básnířkou Věrou Jirousovou, zamířil ze své sto padesát kilometrů vzdálené chalupy na Hrádečku. Do Rychnova je přivezl ve svém saabu Landovský, z pozdějšího vyprávění se Princovi dozvěděli, že cestou k nim se čtveřice trochu zpozdila, protože se ještě zastavili na večeři v hospodě v nedalekých Verneřicích.

„Landovský tam měl vykřikovat, ať jim štamgasti řeknou, kde má tady haciendu pan Princ. Pro hospodu to byl zážitek, byl populární a už měl také gloriolu zakázaného herce. Místní řezník, který tam taky byl, nám kvůli jeho návštěvě dával další týdny maso pod pultem, jak byl rád, že se s ním setkal,“ říká Princová. „Estébáci, kteří naše aktivity sledovali, o silvestrovské akci věděli. Ten večer ale byla dost zima, asi se jim nechtělo venku mrznout, proto k domu nakonec poslali hlídkovat jen řadové policisty. Když Havel přijel, nechali ho jít dovnitř a on se začal bavit.“

Jeden z nich

Princovi do domu, který koupili zpustošený v roce 1976 a postupně ho začali opravovat, dorazili pár dní před silvestrem od rodičů Květy Princové z Moravy, s krátkou zastávkou v Praze u svých kamarádů Jiřího a Dany Němcových. V jejich bytě v Ječné oba podepsali už dokončenou, ale ještě nezveřejněnou Chartu 77, a pak už spěchali do Rychnova připravit vše nezbytné pro uvítání velké společnosti. Mezi prvními hosty byla Dana Němcová se svými sedmi dětmi včetně šestnáctiletého syna Ondřeje. Jeho koníčkem bylo fotografování a vzhledem k prostředí, v němž se oba jeho rodiče pohybovali, zaměřoval svůj fotoaparát hlavně na tváře dalších disidentů.

A pořídil unikátní soubory, protože syna Němcových, jenž začal fotit už ve svých třinácti, nikdo nebral jako člověka, před nímž by se měli mít na pozoru. „Byl jsem jedním z nich, a tak ke mně také přistupovali, chovali se uvolněně. Fotil jsem všechny akce, kam mě rodiče brali – koncerty Plastiků, fotbalová utkání disidentů, happeningy a všemožná setkání,“ vypráví Ondřej Němec. „Víc než Havla mě bavilo fotit máničky, přišly mi fotogeničtější.“

Němec byl focením posedlý, většinou fotil jako o závod, kdo se kolem něj nachomýtnul, mohl si být jistý, že jeho oku neunikne. Dnes známou fotku Havla s pivem pořídil v největším sále Princových (kdysi, když tu ještě nežili, v něm bývala hospoda), kde se silvestrovská party konala. V jeho zadní části stály dva stolitrové sudy s pivem, kdo na něj dostal chuť, musel si ho sám načepovat. „Havel si ho zrovna dával, byla to momentka,“ říká o okamžiku cvaknutí závěrky Němec.

Jeho bratr David, který tu rovněž byl, říká, že Havel byl v Rychnově nepřehlédnutelný. „Přišel s výraznou žlutou taškou, v ní měl stereo kazeťák, nahrával si hudebníky, kteří tam hráli naživo. S tou taškou přes rameno působil tak trochu jako instalatér,“ říká David Němec. 

Ondřej Němec Havla ten večer zvěčnil v různých situacích: jak tančí, má přivřené oči a vlasy mu povlávají dozadu, jak na někoho mírně vyplazuje jazyk nebo jak si povídá s čerstvě osvobozeným farářem Sváťou Karáskem. Fotograficky nejvýraznější je ale právě fotografie s půllitrem. Havel na ní stojí sám u bílé zdi, jeho uvolněná tvář je zabraná ze strany, v půllitru zbývá na dopití ještě polovina obsahu.

„Dokud Václav žil, tu fotku jsem nikde neukazoval. Obzvlášť za jeho prezidentování mi to bylo trapné, protože to byly přece jen soukromé snímky. Jeho žena Olga na to byla taky dost háklivá. Několik let potom, co Václav zemřel, jsem si ale řekl, že je škoda mít vše jen v archivu, vždyť ty snímky zachycují kus historie. Začal jsem je proto promítat v Knihovně Václava Havla a posluchačům přes ně zpřítomňuju tu dobu,“ říká Němec. Snímek Havla s pivem mezi nimi nemohl podle jeho slov chybět, k širší veřejnosti se však dostal až díky Němcovu synovi Samuelovi.

„Před několika lety jsem tátu požádal, ať mi pošle nějaké fotky Havla, že by se mi hodily na obálku jednoho časopisu. Poslal mi balík a ta s pivem, kterou jsem do té doby neznal, mě hned zaujala. Byla živá, dobře zapamatovatelná,“ říká Samuel Kubín. „Časem jsem ji ukázal kamarádům z nezávislé módní značky Never Enough, kteří motiv s Havlem hledali. Dali ji na tričko, lidem se to líbilo, začali je kupovat a nosit a fotka tak začala žít novým životem.“ „Tričkománii s Havlem“ pomohly i některé známé osobnosti, například slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, která si fotografii s ním dala na svůj Instagram.

Máš možnost se ještě zachránit

U Princů Němec na silvestra 1976 vyfotil vedle Havla i řadu dalších hostů v civilních okamžicích: Pavla Landovského, jak hraje na zapůjčené housle, zrovna zasněného hudebníka The Plastic People of the Universe Mejlu Hlavsu nebo bavícího se disidenta Františka Stárka zvaného Čuňas. Mnoho návštěvníků rychnovského večírku jako třeba písničkářku Dášu Vokatou, jež zde také jeden čas žila, se snažila Státní bezpečnost od účasti na akci odradit: cílem bylo, aby do středohoří nikdo nepřijel a sešlost byla zrušena.

„Na Vánoce jsem jela k mamince do Ostravy. Estébáci mě vychytali na nádraží a vzali mě na výslech. Byla jsem v jiném stavu, začali mě vyslýchat, a co to, že žiju s nějakými příšernými lidmi v těch severních Čechách a že bych se od nich měla okamžitě odtrhnout,“ vzpomíná v knize Baráky. Souostroví svobody Vokatá. „V podstatě mi ‚radili‘, abych od nich šla pryč, že bych se mohla ještě zachránit, že by mě mohli ještě zachránit.“

Ve vydýchané výslechové místnosti omdlévající Vokatá tajné policii nakonec podepsala, že do Rychnova nepojede, ale bylo to jen naoko, aby jí už dali pokoj. Jakmile ji StB pustila, vydala se na sever. „V životě jsem nepoznala tak vynikající lidi, nejcitlivější a nejpravdivější, co znám,“ popsala v knize Baráky rychnovskou společnost u Princů. Vokatá říká, že vedle zábavy se mnoho rozhovorů točilo logicky kolem politiky, především kolem Charty 77: „Na barák s ní přijel Václav Havel, Jiří Němec a Pavel Landovský a někteří obyvatelé ji podepsali.“

Když pak byl dokument v lednu 1977 po dramatické honičce s policií odeslán Havlem a Landovským z Prahy do zahraničních sdělovacích prostředků a zveřejněn, StB hned spustila tvrdé represe proti jejím signatářům a útlak dopadl i na dům Princových. Poslední velké setkání, které se na Rychnově uskutečnilo, byla v červenci 1977 rozlučka s kanadským překladatelem Havla a hudebníkem Paulem Wilsonem, který se v Česku oženil a léta zde žil, aby ho teď komunisti bez udání důvodů vyhostili ze země. Estébáci dům obklíčili, některé návštěvníky nedobrovolně odvezli do okolních lesů, kde je nechali ve tmě jejich osudu. Zaparkovaným autům prořezali pneumatiky, rozbili zrcátka a vytrhali stěrače. Devět lidí včetně Jana Prince, Jiřího Němce, Svatopluka Karáska nebo frontmana Plastiků Hlavsy zadrželi.

Severočeský deník Průboj dům Princových vykreslil jako „semeniště kriminálních živlů“ a „hašišárnu“ a příslušníci StB vystříkali všechny jeho místnosti slzným plynem, aby byl neobyvatelný. „Snažili jsme se vše opakovaně vydrhnout, naše děti ale dál slzely, zbytky plynu jim dráždily sliznice, byly z toho nemocné, tak jsme načas odjeli k rodičům,“ říká Květa Princová.

Jako poslední krok, jak Princovy definitivně z Rychnova vyštvat, vymysleli komunisté vyvlastnění a demolici jejich domu pod záminkou stavby veřejného zájmu – točny pro autobusy. „Dali nám ultimátum do konce května 1978. V den, kdy vypršelo, jsem ještě byla na Rychnově a dobalovala nějaké věci, když vtrhli dovnitř členové Lidových milicí, do sklepa nastražili výbušniny a ve zdech prorazili několik děr, aby při jejich detonaci byla síla tlakové vlny ničivější,“ popisuje poslední okamžiky v domě Princová. „Pak nás vyhodili. Autem jsme ujeli asi sto metrů, přišel ohlušující výbuch a barák se složil.“ 

Zbytky po něm se rozletěly do okolí, komunisti nikoho v sousedních staveních nevarovali, jedna z cihel proletěla oknem k sousedce Princových v momentě, kdy pečovala o svého vnuka. Jak zpětně vzpomínala, jen zázrakem je netrefila a nezabila. 

Milostivá léta 

A stačilo málo, aby se ani fotografie Havla s pivem nikdy na trička nedostala. Viníkem té hrozby přitom nebyla StB, před kterou Němec, jak říká, negativy nikdy moc neskrýval a její příslušníci – možná proto, že ho brali jako puberťáka – se mu při prohlídkách u nich doma ve věcech tolik nehrabali. Pohromu v jeho archivu o mnoho let později, když už byla v Česku svoboda, způsobila až velká voda, která v roce 2002 vtrhla do Prahy.

Němec zrovna pracoval v Lidových novinách, jejich redakce byla v zaplavené oblasti a voda poničila i mnoho jeho negativů z předlistopadových časů. Sám autor tehdy nebyl na místě přítomen, jeho kolegyně se archiv snažila na poslední chvíli zachránit, přeskládala ho ze skříně do pytle a chtěla ho odnést z přízemí do vyšších pater, ale v nastalém chaosu už k tomu nedošlo. Negativy se namočily, a i když se je Němec snažil po opadnutí vody pečlivě vysušit, většina se proměnila jen ve slité černé šmouhy. „Poškozen byl i snímek s Havlem, naštěstí jsem měl fotku z minulosti nazvětšovanou a uloženou jinde, to ji zachránilo,“ říká Němec.

Rychnovský „barák“ už samozřejmě nijak obnovit a zachránit nešlo. Autobusová točna tu nikdy nevznikla a na místě zničeného domu Princových dlouho zela jen planina. V roce 2007 zde ale rychnovští chalupáři a starousedlíci postavili dřevěný altán, v němž začali pořádat různé slavnosti, říkají tomu Rychnovský rynek – momentálně na něm stojí vánoční strom. A je možné, že místo ještě víc ožije.

„Rádi bychom tam, kde stával dům Princových, iniciovali vytvoření malého památníku. Upozorňoval by na příběh lidí, kteří chtěli žít svobodně a režim s nimi zametl dnes jen těžko pochopitelným způsobem,“ říká historička Michaela Hrubá, která učí na ústecké univerzitě a bydlí se svým mužem nedaleko Rychnova v sousední obci Příbram. Manželé Hrubí už také uspořádali v rychnovské hospodě U Bartoloměje debatu o pohnuté historii obce a okolí a dál se o zdejší kraj a jeho minulost zajímají.

Faktem je, že to byli právě Princovi, kteří v něm zanechali hlubokou stopu. Po vyhnání z Rychnova pokračovali ve svém svobodomyslném životě na dalších místech Severočeského kraje, StB po nich tvrdě šla, ale nikdy je nezlomila. Po revoluci se Květa Princová stala šéfkou kanceláře olomouckého primátora, působila v charitě a dnes učí na katedře sociální práce na Univerzitě Palackého v Olomouci. Její manžel pracoval více než dvacet let v Bezpečnostní informační službě, kde pomáhal budovat moderní bezpečnostní aparát.

Žít do Rychnova se už znovu nevrátili, dění v obci je ale může těšit. Na zadní straně v úvodu zmíněné dřevěné nástěnky místní prozrazují, že tu znovu vztyčili pomník padlým z první světové války, který byl v roce 2011 po mnoha letech nalezen. A s nadějemi tu lidé hledí i do budoucnosti.

„Rychnov – místo, kde bydlí vítr a na polích roste kamení, místo, kde je vidět na hvězdy ,zpustošené vesnice‘, kterému byl znovu vdechnut život. Nechť jsou léta příští k tomuto místu milostivá,“ dočte se návštěvník na nástěnce pod dvěma lípami o obci, kde kdysi prožil radostné chvíle s půllitrem a přáteli Václav Havel, aniž by je zřejmě napadlo, že otisk té chvíle budou po padesáti letech nosit na tričku mnozí z jejich spoluobčanů v již znovu svobodné zemi.