Výstava týdne: Na ekologické výstavě Národní galerie prezentuje krásné sochy, které ale o tématu spíš mlčí

Předloni generální ředitelka Národní galerie Praha Alicja Knast prohlásila, že jednou z výzev instituce je podívat se na dědictví naší koloniální minulosti. Výsledek je nyní k vidění ve Veletržním paláci, kde probíhá repríza loňského projektu Evy Koťátkové a kurátorky Hany Janečkové pro Bienále v Benátkách Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí, ohlížející se za příběhem první žirafy dovezené do Československa. K téhle akci navíc NGP letos přidala další dvě výstavy ohledávající aktuální společenské problémy. Výstavu Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900 mapující ve Valdštejnské jízdárně pod dohledem kurátorky Olgy Kotkové souboj výtvarnic o své místo na slunci a také projekt historičky umění Evy Skopalové Mlčící jaro: umění a příroda 1930–1970, který se ve Veletržním paláci až do konce prázdnin deklarovaně věnuje „vztahu člověka k přírodě“ během čtyř dekád minulého století.

Zatímco Kotková dobře ví, o čem chce na „ženské“ výstavě mluvit, a Janečková s Koťátkovou minimálně tuší, o čem se po nich chce, aby v „žirafí“ instalaci mluvily, u Skopalové bohužel nic z toho není zřejmé. Její projekt je sice pojmenován po průkopnické knize bioložky Rachel Carson z roku 1962, v níž varovala před používáním pesticidů, čímž se stala průkopnicí moderního ekologického hnutí, výstava nicméně až na výjimky nepřináší díla, na kterých by se dal ilustrovat třeba náš přístup k zemědělské velkovýrobě a intenzivní těžbě, jenž právě během let ohraničujících výstavu dosáhl až dystopicky obludného rozměru. Skopalovou totiž u děl víc než téma zajímá forma. Jádro přehlídky bezmála stovky artefaktů od víc než čtyřicítky autorek a autorů proto tvoří soubor přibližující vývoj organické abstrakce v našem sochařství. Což jsou sice krásné plastiky, avšak hledat v nich kritickou ekologickou notu je podobně smysluplné, jako v nich hledat cokoli jiného.

Historické exponáty překvapivě doplňují díla pěti současných umělkyň. Ty jsou ve výsledku k ekologii vzhledem k aktuální klimatické krizi logicky mnohem vnímavější. Také tady ale kurátorka Skopalová poněkud ohýbá realitu. Kupříkladu zneklidňující betonové sousoší Anny Hulačové se třemi dojičkami připravujícími krávu na rumenostomii, během níž se z permanentně otevřené díry v boku zvířete odebírají vzorky z bachoru, interpretuje jako smířlivé umělecké gesto poukazující na „vysoce emocionální pouto mezi pracovnicemi a zvířaty, které je stejně pevné a přirozené jako pouto s krajinou a jejími procesy“.

Suma sumárum: pokud se chcete podívat na nekonfliktní přehlídku zejména českého umění z posledních zhruba sta let (nehledě na přesnou dataci výstavy je tu k vidění třeba legendární plátno Františka Kupky Příběh o pestících a tyčinkách už z roku 1920), máte ideální šanci. Pokud se ale chcete něco konkrétního dozvědět o vztahu mezi člověkem, potažmo uměním a přírodou, máte smůlu.