Život kapely Lvmen se neměří podle střídání slunovratů

Vidět kapelu Lvmen se vymykalo běžnému zážitku. Jejich vystoupení na přelomu devadesátých a nultých let působila jako zjevení, byla temná a pohlcující. Zpěvák s potetovanými zády a napůl oholenou hlavou odvracel pohledy od publika a jeho vřískot připomínal zuřící zvíře. Za ním kapela se dvěma kytarami budovala mocný val zvuku řítící se na publikum.

Epický rozměr umocňovaly výjevy středověku z Vláčilova filmu Marketa Lazarová, který se za kapelou promítal. V tišších pasážích pak zněly úryvky z báje o Strabovi a slova „vyrostl mezi vlky člověk a mezi lidmi stal se vlkem“ vyprávěná zachmuřeným hlasem stařeny se vrývala pod kůži s každým úderem bicích. Tvrdost a intenzitu si Lvmen brali z hardcore a metalu, zároveň místo kytarové smršti stavěli na pozvolném budování atmosféry, gradaci a napětí, které často uvolnil až řvoucí vokál. Výsledkem byla jakási zběsilá pomalost. Po vzepětí v první polovině devadesátých let se u nás hardcore nacházel ve slepé uličce, ale Lvmen našli nový výraz a přesah, které jsou dodnes jedinečné.

„Změnilo se naše vnitřní nastavení a přišlo nám, že klasický hardcore stojí na místě, tak jsme šli dál. Předtím jsem byl depešák a vlastně jsem nikdy moc nerozlišoval mezi žánry,“ ohlíží se dnešní padesátník Petr Proft, známý jako Husar, který byl vždycky uměleckým vůdcem i tmelem držícím kapelu pohromadě. Nechtěl být tradičním frontmanem, rocková gesta mu přišla otravná a stejně tak neměl potřebu politických proslovů mezi písněmi. V mnohém se vymykali, zároveň se v jejich příběhu zrcadlí vývoj místní scény i hodnoty nezávislé hudby. 

A pro svůj přístup i hudbu jsou Lvmen stále ctění. Když v roce 2016 ohlásili návrat po téměř desetileté pauze, ihned vyprodali pražský klub 007. Síla jejich koncertů neustává ani dnes, kdy jsou některé z jejich postupů běžnější. Za třicet let na scéně kapela vydala šest alb, z nichž to nejnovější Amen vychází po osmileté odmlce. „Slovo amen nevnímám jako něco finálního. Vyslovuje se na konci mše, kdy jsou účastníci ve společném vytržení a odnášejí si to s sebou,“ říká Husar.