Film týdne: Brad Pitt tankuje super. F1 nabízí potěšení precizně vyladěného akčního filmu

Stárnoucí muži nepatří do starého železa, ale mohou leccos zásadního předat novým generacím – z téhle premisy se v posledním desetiletí stal v Hollywoodu regulérní subžánr akční podívané, pro kterou se vžil název geriaction (filmy, v nichž muži pozdního středního věku popírají pravidla, která platí pro běžné smrtelníky a perou se o udržení své důstojnosti a relevance). Závodnická freska F1 patří do téhle kategorie. A stejně jako spřízněný Top Gun: Maverick je i F1 o potěšeních, která může nabídnout precizně vyladěný akční film, a o síle mizejících hollywoodských hvězd. Že mají společného režiséra, Josepha Kosinského, a producenta Jerryho Bruckheimera, inženýra vysokooktanových chlapských blockbusterů osmdesátých a devadesátých let, není náhoda.

Zápletka a struktura vyprávění jsou tak přímočaré, jak jen můžou být. Sonny Hayes (Brad Pitt), přezdívaný „rádoby mistr světa“ F1 devadesátých let, mohl být nejlepší, kdyby nedošlo k fatální havárii. Ze světel reflektorů zmizel a třicet let se živí jako nájemný závodník. Začátek filmu ho zastihne na vytrvalostní Daytoně 24. Dovede tým k vítězství, ale to pro něj není důležité, protože kvůli tomu do kokpitu nesedá. Kvůli čemu to dělá, je jediné drobné tajemství, které film pozvolna odhaluje. Nevyzpytatelný sólista dostane po padesátce poslední šanci být nejlepší. K tomu ho zláká bývalý spolujezdec (Javier Bardem), jenž potřebuje zázrak, aby jeho skomírající stáj zůstala ve hře. A Sonny zázračný je, byť mu do cesty padají standardní překážky sportovního filmu – tým, s nímž neladí jeho individualismus, mladý arogantní jezdec, který ho bere jako konkurenci, technicky podřadný vůz, vlastní démoni…

F1 má dvě hlavní atrakce. Superrychlá auta snímaná díky systému kamer na nich umístěných tak, aby se publikum cítilo co nejblíž samotnému závodění i proměňujícím se emocím závodníků. A sošného, vysoustruženého, opáleného Brada Pitta, lidský ekvivalent vytuněného aerodynamického stroje. Kosinski ho představuje s veškerou péčí, již režiséři v klasickém Hollywoodu věnovali svým hvězdám. Zoomy, detaily, celky, v nichž vynikne jeho okouzlující ležérnost. Obojí je poskládané do uhlazené podívané, která na diváka neklade téměř žádné nároky. Prožitek z výsledku je pak přímo úměrný ochotě nechat se unášet mechanikou spektáklu krásných lidí i krásných strojů a rychlostí spojenou s vágní představou o transcendentální svobodě.