Filip Topol zbavený odéru rozervance

Geniálním tvůrcům se pravidelně stává, že se jejich dílo pod tíhou jednoduchých interpretací smrskává do sledu klišovitých frází. S přihlédnutím k životnímu osudu Filipa Topola je situace ještě o poznání těžší: vznáší se nad ním mytologická aura romanticky rozervaného hrdiny, jehož dílo je vykoupeno a následně i vysvěceno potem a krví. Ostatně ani sám autor se prolnutí, v němž se smazává hranice mezi životem a uměním, nikdy příliš nebránil: „V mých textech je ukryto plno jinotajů, které poznají lidi pouze z mého nejbližšího okolí. V podstatě je to lehce zakamuflovaný deník a já ho nehodlám dešifrovat – to už bych byl úplně nahý. Myslím si, že jsem upřímný dost,“ říká v rozhovoru z roku 1993 pro deník Lidová demokracie.

Poetika lídra skupiny Psí vojáci, který by se právě 12. června dožil 60 let, jako by patřila všem – a její výklad založený na expresivně osobním a romantickém prožitku přetrvává i po jeho smrti. Nově vydané knihy z nakladatelství Revolver Revue, tedy výbor textů Zubama po skle a chronologický přehled Topolova života Filip Topol (99 727 znaků včetně mezer), však tento pohled napojený na dobovost devadesátých let zkomplikovaly. Především z první  z nich Topol vychází jako mystifikační a hravý autor, kterého veřejnost příliš nezná a jehož literární dílo by se mělo otevřít novým interpretacím. 

Zvíře hnusný

Romantické prizma je platný způsob, jak uchopit něco tak surově existenciálního a obnaženě upřímného. Když však čteme recenze na zmíněné tituly, jako bychom se s žádnou jinou optikou nesetkali. Jeho život byl bezpochyby fascinující a neopakovatelný. Talentované dítě chartistů hrající na klavír klasickou hudbu. Už ve dvanácti vystupuje před kapelou Plastic People of the Universe v dubnu 1978 na Havlově Hrádečku. Saxofonista PPU Vratislav Brabenec vzpomínal, že když malého Topola viděl, jako by najednou cítil, že se pochodeň kulturního disentu předává dál. Možná právě už tehdy vznikla takzvaná druhá generace undergroundu.