Nebude mír, dokud Beneš neskončí v pekle

Vídeň má řadu skvělých muzeí, která stojí za to navštívit. Neznal jsem dosud Vídeňské muzeum, protože procházelo dlouholetou renovací. A jeho návštěva mě naprosto nadchla, nabízí totiž pozoruhodné cestování dějinami. Jsou tu kočáry, sochy, celé místnosti, které se podařilo uchovat. Tahle procházka časem je dlouho pozitivní, protože i přes řadu dramat směřoval historický vývoj kupředu, zlepšovala se kvalita života, hygieny, stravování, bydlení, vzdělávání, postavení žen. 

Pokrok se obrátil ve třicátých letech 20. století, když jsem se ale během prohlídky dostal do téhle éry, nezažil jsem ani tak znepokojení dějinami, spíše se začala silně ozývat současnost. Konec rakouské (jakkoli nedokonalé) demokracie doprovázely nejdříve útoky na univerzity, nacionalisté, kteří se zhlédli v německých nacistech, chtěli zasáhnout centra vzdělanosti, kterou si spojovali s levicovostí. Následoval útok na právní systém, instituce, advokáty, soudce i zákony. A pochopitelně – na kritická média. 

Naléhavě se ve mně ozývala otázka, kterou si dnes začínají klást mnozí – může nastat kolaps demokracie i ve Spojených státech? Nejde mi o přímé srovnávání třicátých let s dneškem, spíše o přemýšlení o hranici, za kterou není návratu. V Americe nepochybně dochází k destrukci pilířů, na nichž demokracie stojí. V časopisu The New Yorker už rozebírají, že volby v roce 2026 nemusí být plně demokratické.

V jedné z vystavených vitrín v muzeu byla kniha Fallen Bastions: The Central European Tragedy od novináře G. E. R. Gedye, který na konci třicátých let popisoval nejen pád Rakouska, ale následně i Československa. Vypadala tak zajímavě, že jsem si ji následně koupil – a je to nepříjemné čtení.