Trump má moc na dosah

Do amerických prezidentských voleb zbývají necelé čtyři měsíce a Donald Trump na tom ještě nikdy nebyl lépe než právě teď. V průzkumech se ujal vedení již loni v září, náskok celoplošně i v jednotlivých klíčových státech nikdy nepustil a v posledních týdnech ho zvyšuje. Kdyby se volby konaly dnes, zvítězil by Trump nejen díky volebnímu systému hlasy volitelů, jako v roce 2016, ale získal by skutečnou většinu odevzdaných hlasů. 

Demokraté se mezitím propadli do vnitrostranických sporů poté, co úřadující prezident Joe Biden dramaticky nezvládl první prezidentskou debatu na konci června a ve straně explodovaly dlouho potlačované obavy ohledně jeho mentální způsobilosti zvítězit ve volbách a zastávat prezidentský úřad. V době vzniku tohoto textu nebylo stále jasné, zda Biden podlehne, nebo odolá sílícím hlasům žádajícím jeho odstoupení – a tedy ani kdo vlastně bude v listopadu demokratickým prezidentským kandidátem.

Atmosférou, umocněnou odložením většiny soudních řízení s Trumpem a rozhodnutím konzervativní většiny Nejvyššího soudu zásadně a v jeho prospěch rozšířit prezidentskou imunitu, pak ještě o předminulém víkendu prosvištěly kulky (naštěstí) neúspěšného dvacetiletého atentátníka, který se z dosud neobjasněných důvodů pokusil Donalda Trumpa zavraždit na jednom z jeho masivně navštěvovaných mítinků pořádaných po celých Spojených státech. Zakrvácené ucho lehce zraněného politika a jeho vzdorovitě zaťatá pěst posunuly kult Donalda Trumpa do nadlidské sféry. Když se v pondělí, dva dny po atentátu, zjevil na nominačním sjezdu Republikánské strany v Milwaukee, nebyl již obyčejným politikem. Nebyl ani barvitým populistou, svérázným charismatikem či protofašistou slibujícím, že se stane diktátorem, byť jen „na jeden den“.

V očích rostoucích řad svých stoupenců se Donald Trump proměnil ve vůdce, jehož se osobně dotkl Bůh, který prozřetelně odklonil kulku mířící do jeho zátylku. Republikánský sjezd se z obvyklé barvité, přesto formální nabídky politického zboží voličům proměnil ve skutečnou emotivní oslavu nového krále Ameriky, který čeká na svou listopadovou korunovaci. „Strávil jsem mnoho let reportováním o republikánské politice,“ hlásil v podcastu časopisu The Atlantic reportér Tim Alberta, „a mohu s jistotou říct, že jsem ještě nikdy nebyl v přítomnosti tak sebevědomých – možná bych řekl arogantních – lidí, naprosto přesvědčených, že tahle kampaň už skončila, že kráčí k vítězství v listopadových volbách, že jediná otázka zní: Jak velké to vítězství vlastně bude?“

Deník The New York Times měl při pohledu na triumfalistickou náladu v Milwaukee odpověď i na tento dotaz: „Republikáni se připravují na landslide“, hlásal jeho titulek. Landslide je termín, který v anglicky psané žurnalistice označuje dramatické vítězství jedné strany, jež zásadně a nadlouho překreslí obrysy politické scény.

Mladý muž

Republikánský sjezd byl skutečně jiný než dvě předchozí akce, na nichž získal Trump formální nominace v letech 2016 a 2020. Ta první byla rozpačitá, velmi nejistě se na ní ještě potkávali v primárkách poražení klasičtí konzervativci a straničtí matadoři s obskurními bytostmi nastupujícího trumpovského polosvěta, lidmi jako buřič a ideolog Steve Bannon (nyní na čtyři měsíce ve vězení za pohrdání soudem). 

Druhá byla již zcela v trumpovské režii, ze všeho nejvíce se však stále jednalo o dobře marketingově zorganizovanou oslavu jednoho muže obklopeného svou rodinou. I po čtyřech letech prezidentování si byl Trump v roce 2020 ještě natolik nejistý, že v pozici svého viceprezidenta ponechal zkušeného veterána konzervativní politiky Mikea Pence, muže, který ho o půl roku později „zradil“, když odmítl protiústavně zablokovat schvalovací proces voleb a umožnil tak potvrzení vítězství Joea Bidena. Právě neloajální Pence se stal hlavním terčem hněvu agresivního davu, který 6. ledna 2021 zaútočil proti budově amerického Kongresu ve Washingtonu. Trumpovi stoupenci mu před ní postavili šibenici.

Nástupce Mikea Pence, čerstvě nominovaný viceprezidentský kandidát J. D. Vance, možná nejlépe ztělesňuje sebevědomou proměnu, kterou hnutí Trumpových stoupenců označované MAGA (Make America Great Again) v uplynulém období prodělalo. Vance je úspěšný devětatřicátník s vystudovanými právy, kariérou v Silicon Valley a vlastním knižním bestsellerem. Dva roky je s Trumpovou podporou senátorem za stát Ohio, podporu lídra si vysloužil jednou zásadní věcí – ochotou veřejně odhodit všechny své původní názory a nahradit je naprostou loajalitou Donaldu Trumpovi. Když v roce 2016 slavil fenomenální úspěch se svou knihou Americká elegie. Memoáry o krizi rodiny a kultury (v originále Hillbily Ellegy), vnímala ji široká veřejnost jako autobiografickou analýzu probublávajícího hněvu „buranů“ z jedné části USA spojenou s varováním před tím, že energii lidí, kteří se v dnešní Americe necítí být vítězi, může zneužít právě populista jako Trump. V hojně publikované konverzaci s jedním ze svých přátel se Vance svěřil s tím, že si není jistý, zda je Trump „pouze idiot, který může být užitečný, nebo americká verze Hitlera“.

Nyní je plně v Trumpově táboře jako jeden z vůdců vyznávajících odtržení Ameriky od světa i nostalgii po starých časech postavenou na vlastní oddanosti katolické víře a z ní vyplývajících kulturních postojů. Své původní názory odhodil veřejně, přijal lídrovo dobrozdání v jeho sídle v Mar-a-Lago a plně přijal také hlavní článek víry světa MAGA: že minulé volby byly jeho stoupencům ukradeny, ostatně podobně, jako jim svět liberálů krade celou jejich Ameriku. Vance dnes otevřeně prohlašuje, že kdyby byl on sám v roce 2020 na místě Mikea Pence, splnil by to, co po něm Trump žádal, využil či zneužil by své funkce a zabránil by oficiálnímu sečtení hlasů. 

Vlastně jde ve své radikalitě ještě dál, v minulosti prohlásil, že pokud by měl poslední slovo Nejvyšší soud a rozhodl v Trumpův neprospěch, měl by Trump předstoupit před lid a prohlásit: „Nejvyšší soudce rozhodl. Teď pojďme sledovat, jak se mu podaří své rozhodnutí vymáhat.“ Výrok je odkazem na populistického prezidenta z 19. století Andrewa Jacksona, který tímto způsobem odmítl rozhodnutí soudu o navrácení půdy jednomu z indiánských kmenů. Obecně je chápán jako výzva k rebelii proti soudní moci.

Nový stát

Je J. D. Vance důležitý? V Americe se minulý týden ve spojitosti s nominačním kongresem mluvilo o něm nejspíš víc než o samotném postřeleném Donaldu Trumpovi. Sjezd již nebyl pouhou oslavou vůdce, spíše připomínal defilé nové generace – nastupující MAGA. U mikrofonu a na zpravodajských fotografiích defilovala série mladých sebevědomých mužů a žen, vesměs o tři desítky let mladších než samotný prezidentský kandidát. J. D. Vance je jeden z nich, v průběhu sjezdu se o něm otevřeně mluvilo jako o muži, který je svým charismatem předurčený k budoucímu nástupnictví po Trumpovi – jeden z delegátů se v rozhovoru rozplýval, že Vance je MAGA verze Baracka Obamy, že pro svět konzervativní reakce a návratu ke staré Americe může udělat totéž, co kdysi první černošský prezident pro svět liberálů mířících vpřed. Trump mladší oznámil, že očekává Vanceovu prezidentskou kandidaturu v roce 2028. Sjezd vůbec poprvé vyvolával dojem, že se dosavadní tažení jednoho muže transformuje do skutečně trvalého radikálního hnutí směřujícího k zastavení proměny Ameriky ve složitou multikulturní společnost – a které přitom otevřeně zmiňuje možnost zvrátit zaběhané pořádky fungování státu. 

Ve Spojených státech se již delší dobu mluví o tom, že druhé prezidentské období Donalda Trumpa se od toho prvního bude zásadně lišit. V roce 2016 nastoupil Trump k moci téměř s prázdnýma rukama a bez jakékoli zkušenosti s výkonem politické funkce. Jeho dnešní kritik, bývalý guvernér New Jersey za republikány Chris Christie, byl v roce 2016 šéfem týmu, který připravoval agendu pro nástup prezidenta do úřadu. Po vyhraných volbách byl ale předvolán do Trumpova mrakodrapu na Manhattanu a odvolán. Stohy příprav a seznamů personálního obsazení nové vlády šly do stoupy. Do nástupu úplně nové administrativy nejmocnější země světa, jejž obvykle provází výměna až čtyř tisíc politicky jmenovaných státních úředníků na nejrůznějších vysokých postech, v tu chvíli zbývaly necelé tři měsíce. Výsledkem byl logicky chaos – ale také skutečnost, že klíčová místa v administrativě „revolučního“ populisty zaujali celkem umírnění příslušníci stávajícího establishmentu: hlavním ekonomickým poradcem prezidenta se například stal ředitel Goldman Sachs, šéfem kabinetu čtyřhvězdičkový generál a ministrem obrany někdejší velitel americké armády v Afghánistánu.

Nic takového se v roce 2024 opakovat nebude, to lze napsat s jistotou. Pro současnou Trumpovu rétoriku jsou typické stížnosti na existenci jakéhosi „hlubokého státu“, v podstatě stovky tisíc lidí čítající státní správy na nejrůznějších úrovních, které vyčítá, že řídí zemi do značné míry bez ohledu na to, kdo právě sedí v oválné pracovně. Trump se v úřadu cítil lapen ve spárech molochu, jenž viděl svět zásadně jiným, liberálnějším způsobem formovaným na elitních univerzitách. V už citovaném rozhovoru Vance například popisuje, jak si mu exprezident stěžoval, že generálové, místo aby vyslyšeli jeho rozkaz o stahování jednotek z Blízkého východu, ve skutečnosti pouze změnili plán rotace jednotek tak, aby to v očích nezkušeného prezidenta vypadalo, že se počet amerických vojáků snižuje. Odporem k plnění nápadů nezkušeného prezidenta se ale netajili ani někteří jeho bývalí spolupracovníci, kteří o sobě mluvili jako o těch „dospělých v místnosti“. Deník The New York Times v roce 2018 vydal dnes již slavný komentář, v němž se anonymní vysoce postavený člen administrativy svěřuje, že uvnitř vlády probíhá nepřetržitá organizovaná snaha zabránit excesům Trumpova prezidentského režimu.

Od prohraných voleb v roce 2020 se nicméně na populistické straně amerického politického spektra formuje celý nový ekosystém státní správy, který má tu stávající nahradit. Popsat komplikovanou síť nejrůznějších think tanků je spíše na knihu než na článek, zárodek nového amerického režimu se však podle amerických investigativců v podstatě koncentruje okolo dvou institucí: Conservative Partnership Institute (CPI), který sdružuje mnoho vysoce postavených spolupracovníků Trumpa z poslední fáze jeho prezidentování, a think tanku The Heritage Foundation, což je klasická konzervativní instituce, jež pomáhala ve vládnutí už Ronaldu Reaganovi, v posledních letech však prošla zásadní personální proměnou, podobnou té, jakou viditelně absolvovala celá Republikánská strana. 

Všeobecně se očekává, že z CPI vzejdou nejvyšší představitelé budoucí Trumpovy vlády. The Heritage Foundation pracuje na několika úrovních sjednocených pod názvem Project 2025, který obsahuje především devět set stran dlouhý podrobný program budoucí administrativy. Vedle něj zároveň tento think tank vypracoval několik tisíc jmen dlouhý seznam budoucích státních úředníků prověřených v náborovém řízení, jejichž základní podmínkou je loajalita k Donaldu Trumpovi. Jinými slovy, proměna hnutí MAGA, jak byla k vidění na nominačním sjezdu minulý týden, má svůj ekvivalent také na prozaičtější úrovni státní správy. K tomu je nutné připomenout, že bývalá Trumpova vláda po mnohaměsíčním snažení dokázala vypracovat legální fintu, jež umožňuje rozsáhlé propouštění stávajících státních úředníků a jejich nahrazení loajalisty – tedy v podstatě hlubinnou politizaci americké státní správy. Trumpovci stihli dekret přezdívaný Schedule F schválit teprve v samém závěru vládnutí a Joe Biden ho považoval za natolik nebezpečný, že ho zrušil hned třetí den po návratu do úřadu. Trumpovi ovšem nebude po případné inauguraci v lednu příštího roku nic bránit v tom, aby jeho platnost obnovil v řádu hodin. K dispozici bude v tu chvíli mít roky zpracovávané seznamy loajalistů, kteří se mohou okamžitě stát vykonavateli jeho přání.

Radikální pragmatik

Nebo, jak upozorňují znalci amerického prostředí, vykonavateli představ nejvyšších činitelů nové administrativy, protože sám Donald Trump není znám velkou vášní pro detailní programy a zajímá ho jen úzký výsek témat. Jako byl Trump na sjezdu především symbolem a hybatelem, pod nímž bují nová generace populistických politiků čekajících na svou budoucí příležitost, chápe dnes i skupina radikálních konzervativních ideologů, konspirátorů a stoupenců nejrůznějších forem křesťanského nacionalismu Trumpa jako nástroj k uskutečnění vlastních představ. Prezident zmíněné The Heritage Foundation v této souvislosti mluví rovnou o „druhé americké revoluci, která nebude krvavá, pokud to demokraté dovolí“.

Již zmíněný Steve Bannon, který mezitím ztratil přízeň samotného Trumpa, v nedávném fascinujícím rozhovoru vedeném před nástupem do vězení s komentátorem Davidem Brooksem upozornil, že v proudu hnutí MAGA nyní Trump myšlenkově představuje spíše umírněný střed – radikálnější postoje než on třeba v otázce potratů nebo odmítání pomoci Ukrajině zaujímá ostatně i J. D. Vance. Tyto vyhraněné postoje je pak pohromadě možné vidět ve zmíněném tlustospise The Heritage Foundation, jež dokážou být natolik mimo mainstream americké společnosti, že Donald Trump nedávno popřel, že by je vůbec znal.

To je sice krajně nepravděpodobné, jelikož v The Heritage Foundation pracují jeho bývalí spolupracovníci a projekt je propírán v médiích už desítky měsíců, zároveň je to ale i pochopitelné: například ideology navrhovaná totální plošná kriminalizace pornografie by ve spojení s Trumpem odsouzeným za falšování účetnictví kvůli poměru s pornoherečkou možná působila groteskně. Zároveň platí, že Trumpovi nejbližší spolupracovníci sami sepsali podstatně stručnější platformu Trumpova vládnutí, která se v základních směrech – ostrý boj s migrací, zavedení tvrdých ochranářských opatření ve prospěch americké ekonomiky či odstranění environmentální regulace – sice s programem Projektu 2025 shoduje, zároveň však projevuje větší cit pro politickou realitu. Dobrým příkladem je zde otázka potratů, v níž by vypjatí konzervativní ideologové chtěli tlačit na co nejpřísnější federální (celoamerický) zákaz, zatímco Trump, vědomý si toho, že se právě toto téma silně podepsalo na relativním úspěchu demokratů v kongresových volbách v roce 2022, takový nápad zcela zavrhuje a přenechává rozhodnutí v kompetenci jednotlivých amerických států.

Poddajná státní správa zároveň před Trumpem otevírá jednu možnost, která je pro jeho politické odpůrce bezpochyby zdrojem nejhlubších obav. Trump otevřeně mluví o pomstě svým protivníkům. „Jsem váš válečník, jsem vaše spravedlnost. Pro všechny, kdo zažili křivdu a zradu, jsem vaše pomsta,“ hřímal na jednom ze svých mítinků letos v červnu. Vzápětí navrhl zřízení zvláštního vyšetřovatele, který „půjde po nejzkorumpovanějším prezidentovi v historii Spojených států amerických, Joeu Bidenovi, a celé Bidenově zločinecké rodině“.

Americká kremlologie

Kromě osobní či širší vendety pro konkrétní činy Donalda Trumpa v případné staronové roli prezidenta platí, že známe ideologické směřování jeho hnutí, můžeme si například být zcela jisti jeho nechutí k podpoře NATO v případě, že členské země masivně nenavýší výdaje na obranu. Otázka, jak přesně se ale nakonec zachová, zůstává součástí jeho pověstné nevypočitatelnosti a neshodnou se na ní ani lidé, kteří se nějak pohybují či pohybovali v jeho blízkosti. Vystoupí nakonec ze Severoatlantické aliance, jak tvrdí jeho bývalý poradce pro otázky národní bezpečnosti John Bolton? Je to jen taktické zastrašování, jak kontruje další bývalý protivník a dnešní zásadní stoupenec exprezidenta, senátor Marco Rubio? Převáží v administrativě názor, že role USA vzhledem k evropským spojencům by měla spočívat pouze v jaderném zastrašování, zatímco všechno konvenční válčení by si v případném střetu s postupujícím Ruskem měli Evropané obstarat sami?

Těžko říct, snaha odhadovat trumpistickou vládu může vzhledem k dominanci a nestálosti její ústřední postavy snadno připomínat pověstnou kremlologii, kdy se pohyby v nitru sovětské moci odhadovaly mimo jiné podle pozice jednotlivých představitelů na tribuně na Rudém náměstí. Jisté naopak je, že kolem Trumpa 2.0 na rozdíl od jeho první prezidentské inkarnace nyní krouží hustá a organizovaná síť zájemců, kteří se snaží využít jeho přízně k prosazení vlastních zájmů a ideologických představ. Trump má z čeho vybírat, pokud bude mít zájem, bude mít k dispozici celé stohy horlivě vypracovaných podkladů a k ruce loajální personál. 

Amerika zkrátka může být za pár měsíců řízená zásadně jiným způsobem než dosud. Nebo nemusí, protože Trump přes všechen triumfální nádech těchto dní volby ještě nevyhrál – vlastně ani s jistotou neví, proti komu bude v listopadu nakonec kandidovat. Jeho síla je pořád do značné míry výsledkem slabosti Demokratické strany a jejího kandidáta. To se při tempu vývoje na americké politické scéně v posledních týdnech může změnit dříve, než si umíme představit.