Habsburkové slaví 750 let nástupu na římský trůn. Co si o současnosti myslí dnešní hlava dynastie?

Málokomu se poštěstí slavit 750. výročí něčeho, co je s ním osobně spjaté. Habsburkové ale dobrý důvod k oslavě mají, a sice výročí nástupu jejich předka Rudolfa na královský trůn Svaté říše římské. Výročí připadalo už na minulý rok, Karel Habsburský, současná hlava rodu, se však tehdy léčil z rakoviny prostaty. Teď je opět zdráv a 13. června uspořádal slavnost v Paláci Ferstel v centru Vídně. Karel a jeho portugalská choť Christian nad vstupními schody vítali každého ze zhruba 250 hostů. Na úvod večera se hrály hymny Evropské unie, Rakouska a císařství, později rytmus udávaly popové skladby rakouského zpěváka Falca v podání symfonického orchestru. Krátký historický film provedl hosty dějinami dynastie, pointou však byla budoucnost. Habsburkové se neupínají ke ztracené monarchii, z její ideje o společném soužití mnoha národů si odnesli podporu evropské integrace. „Provinční nacionalistické myšlení nás nikam nevede,“ řekl ve svém slavnostním projevu Karel Habsburský. Svůj pohled na aktuální výzvy Evropy poté přiblížil v exkluzivním rozhovoru s Respektem, který probíhal ve vídeňském sídle Řádu sv. Jiří, evropského řádu Domu Habsbursko-Lotrinského.

Vaše rodina si připomíná 750. výročí nástupu na římský trůn a oslava byla plná odkazů k této dlouhé historii. Jakou dobu vám nejvíce připomíná současnost? 

Automaticky mě napadá rok 1938, tedy doba Mnichova, jednání demokratických vlád s Hitlerem, jejich zrada na Evropě. Chamberlain a Daladier, tehdy respektovaní politici, situaci vyhodnotili zcela mylně. Obávám se, že zažíváme něco podobného. Někteří politici opět tvrdí, že musíme začít jednat s Vladimirem Putinem a uznat fakta, která jeho invaze na Ukrajině vytvořila. To není nic jiného než další zrada na Evropě, nepochopení historie, neschopnost se z ní poučit. 

Některým lidem dnešní situace více připomíná roky 1912 nebo 1913, tedy předvečer první světové války. Bojí se, že postupná eskalace, včetně rostoucí pomoci Ukrajině, povede k výbuchu velké války, kterou přitom nikdo nechce. Řekl bych, že tato obava částečně ovlivňuje opatrnou německou politiku. Co si o této paralele myslíte?

Podobnost Putina s Hitlerem – ve způsobu agrese a bezskrupulózním porušení snad všech uzavřených dohod – mi opravdu mnohem více připomíná konec třicátých let. Máme nepředstavitelné štěstí, že Ukrajina je taková, jaká je: že se chce bránit a bránit tím celou Evropu. Myslím, že politici jako německý kancléř Olaf Scholz si vůbec nejsou vědomi tohoto štěstí.  

Na Ukrajině už dlouho působíte, vlastníte tamní rozhlasovou stanici Kraina FM. Co jste po začátku ruské agrese zažíval? 

První licenci na rozhlasovou stanici jsem na Ukrajině koupil už v roce 2007, s malou přestávkou tam od té doby působím. Únor 2022 samozřejmě všechno změnil a hned nám přinesl jedno dilema. Ukrajinská vláda nabídla, abychom na našich vlnách vysílali jednotný státní program. V natolik krizové situaci tomu rozumím. Čtyři dny po vstupu ruské armády se všichni moji ukrajinští spolupracovníci shodli, že chtějí dál dělat nezávislé rádio. To mi přišlo skvělé, podpořil jsem je. Je to jediná soukromá celostátní stanice se zahraničními vlastníky, bez vazeb na ukrajinské politiky a oligarchy. A tak jsme dál nabízeli nezávislý obsah, samozřejmě také v koordinaci s vládou a armádou. To je ve válce logické.

Byl jste pod tlakem, když jste se odmítl přidat k jednotnému státnímu vysílání?

Překvapivě málo. Museli jsme ale řešit spoustu praktických problémů. Ruské střely poškodily televizní věž, kterou jsme pro náš signál také používali. Poškozené bylo i naše studio a spousta potřebného hardwaru. I s pomocí vlády se vše povedlo rychle opravit a obnovit vysílání na celonárodní úrovni. Museli jsme ale pryč z Kyjeva a skrývat se. V zemi se pohybovaly ruské zabijácké jednotky složené z elitních čečenských vojáků, které měly eliminovat vytipované lidi. Moji kolegové na těch seznamech byli. 

Jak jste tedy vysílali?

První dva, dva a půl měsíce po invazi jsme každých pár dní měnili lokaci. Přesouvali jsme se mezi horskými vesnicemi na západě Ukrajiny. Poté jsme asi dva měsíce zůstali na jednom místě a během léta 2022, když ruský tlak na hlavní město ustal, jsme se vrátili do Kyjeva. Se solidním internetovým připojením a zcela základní technikou dnes můžete vysílat odkudkoli, to je na rozhlasu úžasné. A tak jsme z těch vesnic byli připojeni k satelitu Starlink a z nábytku jsme vytvářeli improvizovanou zvukovou komoru. Užíval jsem si čas, který jsem tam s kolegy mohl trávit. Do vysílání jsme zapojili i děti z vesnice, které pomáhaly tvořit džingly.  

Jak to vypadá, když hlava rodiny Habsburků v roce 2022 jezdí do země ve válce?

Úplně normálně. Nasedl jsem ve Vídni do svého oblíbeného starého dieselového passatu, který na jeden zátah ujede přes tisíc kilometrů, a vyjel. Většinou přes Slovensko a Užhorod. Ve srovnání s řadou zemí, kde probíhají válečné konflikty a kde jsem se v minulosti pohyboval v rámci svého angažmá na ochranu kulturních památek, to šlo celkem bez problémů. Čím méně na sebe upozorňujete, tím jste ve větším bezpečí. Takže jsem žádná zvláštní bezpečnostní opatření neorganizoval. 

Jaký program jste vysílali? 

Samozřejmě bylo důležité informovat o pohybu vojsk, dát posluchačům informace o tom, jakým oblastem se mají vyhnout. Také v té době zásadně stoupl význam dopravního zpravodajství. Jednou nám třeba zavolal velitel určitého úseku fronty: řekl, že se Rusům podařilo do jejich počítačů dostat virus, a prosil posluchače z okolí dané oblasti o starší laptopy. Za dvě a půl hodiny volal zpět s prosbou, ať už lidé nic nenosí, že už mají víc, než potřebují. Ozval se nám také operní zpěvák z Charkova s prosbou, jestli bychom nemohli vysílat pásmo pohádek pro děti, které jsou den co den pod zemí v krytech. 

Vyhověli jste? 

Zkusili jsme to a dostali jsme hrozně moc pozitivních ohlasů. Celé rodiny prý společně v bunkrech poslouchaly pohádky, které svým krásným hlasem četl ten pěvec z Charkova. Také jsme měli hodinovou poradnu s dětskou psycholožkou, která radila, jak se vyhnout dlouhodobým následkům na duších dětí. Odpovídala na dotazy posluchačů, a to přímo z továrny Azov v Mariupolu, v pozadí byly často slyšet výbuchy munice. 

Nebojme se Putinova konce

Jak s touto svou osobní zkušeností hodnotíte západní politiku vůči Ukrajině? 

Řeknu příklad, který je pro leckoho provokativní – protože nabízí inspiraci Stalinem. Je to ale samozřejmě jediný důvod, proč v něm hledat inspiraci…  Na první schůzi politického vedení po německém útoku na Sovětský svaz se totiž odmítl bavit o válce. Řekl, že nejdříve musíme formulovat, co je naším konečným cílem. A teprve od další schůze se mluvilo o tom, jak toho cíle dosáhnout, jak konkrétně válčit. A právě takový pohled dál do budoucnosti nám dnes chybí. Musíme si definovat, čeho vlastně chceme dosáhnout. 

Co by podle vás mělo být naším cílem?

Není to tak komplikované, pokud chceme v budoucnu žít v míru. Na prvním místě je dosažení teritoriální suverenity Ukrajiny. Někteří hlupáci navrhují, aby byla v budoucnu neutrální. Nepochopili, že neutralitu vám radí jen nepřítel, tedy Rusko. Přítel nebude chtít, abyste byli neutrální. V našem zájmu určitě není, aby si klasicky evropský stát typu Ukrajiny nechal vnutit vizi východního barbara. Ukrajina si musí sama rozhodnout, co chce. Druhým bodem jsou reparace. Máme zde jasného agresora, který napáchal škody v nepředstavitelném měřítku. Musí dojít k reparacím a Rusko je musí zaplatit. A zatřetí, těchto dvou bodů sotva dosáhneme, pokud v Moskvě povládne současný kriminální režim.

Není vaše volání po změně režimu naivní?

Jakmile budou naplněny první dva uvedené body, a dojde tedy k masivní porážce Putinova systému, tak ke změnám dojde. Většina Rusů dnes asi Putina podporuje. Vlivem tamního dlouhodobého informačního vakua i kvůli tomu, že po konci Sovětského svazu nedošlo k reedukaci, na rozdíl od Německa po porážce nacistů. Ale kdyby Rusko prohrálo tuto válku, tak se proti Putinovi mohou obrátit vlivné síly v zemi. Mnozí vlivní lidí na Západě se obávají toho, že pak mohou v Rusku nastat velmi nehezké věci. Trochu podle principu, že lepší je nepřítel, kterého známe, než nejistota, která by po jeho konci přišla. Ale to je podle mě hloupé. Ano, v Rusku by mohlo dojít k velkému chaosu, možná by pak společnost pochopila, že tento národní radikalismus nikam nevede. Západ by měl mít pro takový případ v šuplíku koncept: co bude v takové situaci dělat, koho podporovat. 

Naznačil jste, že vám západní politici připomínají Chamberlaina a Daladiera a jejich selhání tváří v tvář Hitlerovi. Koho jste tím mínil? 

Politiky, kteří podle mého soudu nepochopili, co se vlastně na Ukrajině děje. Že to není válka mezi dvěma státy nebo projev zástupné války mezi USA a Ruskem. Vidíme jasnou agresi jedné ideologie vůči druhé: systém Putin, který staví na nesvobodě a útlaku, se cítí být ohrožen ideologií svobody. Ukrajina se stala pro Rusko skutečným ohrožením, protože její obyvatelé mluví skoro stejným jazykem a hle – mají demokratické volby a svobodnou ekonomiku. Jasně, se spoustou korupce, ale přesto se přibližují západnímu systému. 

Na Západě jsou v této situaci politici, prototypem je pro mě německý kancléř Olaf Scholz, jejichž prvním instinktem v tomto střetu je strach. Nemyslím, že si přečetl ruskou vojenskou doktrínu a že rozumí tomu, jak Rusko funguje a jaká ideologie ho pohání. Vyhrožování jadernými zbraněmi k ruské taktice patří. Samozřejmě, riziko, že dojde k použití taktických jaderných zbraní, existuje, nedá se vyloučit. Ale vždy to musíme srovnávat s riziky toho, pokud se konfliktu budeme vyhýbat. A to je bod, který Chamberlainové a Daladierové dnešní doby nepochopili. 

Scholz by vám namítl, že mnohé změnil. Německo posílá na Ukrajinu spoustu zbraní, investuje do své armády, postupuje v souladu s Joem Bidenem. 

Typicky chamberlainovské na něm je, že každá jeho reakce přijde o několik měsíců později, než je třeba. V situaci, kdy si taková zdržení nemůžeme dovolit. I jeho vojenští poradci mu musí říkat, že každá prodleva vede na Ukrajině k tisícům mrtvých. To samé samozřejmě platí i pro USA a zdržení jejich vojenské pomoci. Kancléř Scholz pouze reaguje, nehledí dopředu. Vůbec u něj nevidím, že by měl před očima nějakou představu cíle, kterého chce dosáhnout. 

A co Emmanuel Macron, je také Daladierem naší doby? Protože sice mluví rozhodně, ale fakticky Francie pomáhá Ukrajině mnohonásobně méně než Německo.

Dokáže ve správnou chvíli pomoci vhodnými slovy. Diskuse, které Macron otevírá, jsou velmi důležité, například ohledně zapojení západních vojáků na Ukrajině. Samozřejmě nikoli na frontě, ale například při školení. S činy je to složité. Macron nemá ve Francii politickou většinu v žádné instituci, a proto je pro něj velmi těžké konat. Je silný ve slovech, slabý v činech, což je vzhledem k jeho politické situaci logické.

A patří k Chamberlainům naší doby Joe Biden? Také brzy po ruském vpádu nakreslil červené linie, kterými západní angažmá na Ukrajině omezil.

Také jemu chybí koncept, kam vlastně chceme jít. To mě na probíhající válce opravdu nejvíce šokuje: ta neschopnost Západu říct, co je naším cílem. Přemýšlet dopředu dál než jen na pár týdnů. 

A co Evropská unie, tedy i my? Selhala podle vás v posledních dvou letech?

Selháním je onen nedostatek dlouhodobého myšlení. Ale třeba EU udělala mnohem více, než je veřejnosti známo. Například finanční pomoc, kterou Ukrajině posílá, je mnohem větší než ta americká. Na to je třeba poukazovat, když trumpisté opakují, že se o bezpečnost světa starají jen Spojené státy. Je dobré jim odpovědět, že Evropa platí spoustu účtů, a často ty peníze míří do USA, kde se zbraně vyrábějí. Leccos tedy Evropa zvládla, ale je to pomalé a bez cíle před očima. Přijde mi, že se ho nikdo neodváží zformulovat. 

Selhání politického středu

Habsburkové se silně hlásí k evropské integraci, vidí v ní odkaz mnohonárodnostní ideje bývalé monarchie. Co jste si odnesl z nedávných voleb do Evropského parlamentu? 

Evropa z nich vyšla s odřenýma ušima, ale počítalo se s ještě větším posílením pravicově nacionalistických sil. S výjimkou Francie k tomu v očekávané míře nedošlo. Evropská lidová strana posílila a logické se mi jeví pokračování dosavadní středové koalice se socialisty a liberály. Politika EU bude pokračovat normálně jako v minulých letech. 

Jak si vysvětlujete posilování krajní pravice v poslední době?

Hlavním důvodem je, myslím, pořád migrace. Kvůli politické korektnosti nejsme schopni rozlišovat mezi uprchlíky, vůči nimž máme jasnou právní a morální odpovědnost, a migranty, vůči nimž takovou povinnost nemáme. Extremistická hnutí toto využívají a zneužívají. 

Kde vidíte řešení? 

Právě v tomto jasnějším rozlišování a ve věcech, které už trochu probíhají: rozumné celoevropské hraniční kontrole a dialogu a společném hledání řešení se státy, jako je Turecko, kudy hodně migrantů přichází. Řešením je obecně větší regulace, ke které patří i více legálních možností migrace do Evropy. Celkově mi v debatě o migraci vadí generalizace, třeba řeči o tom, že už je tu moc cizinců. Tím si skoro potvrzujeme vlastní bezmocnost, kterou nechci přijmout, a vůbec nikam to nevede. Ti lidé jsou tady a musíme hledat konstruktivní řešení. Patří k němu mnohem větší důraz na integraci a také rozumný dialog s muslimskými představiteli. Opět tu pozoruji příliš mnoho generalizace: muslimové jsou paušálně podezíráni z islamismu, přitom v rámci islámu je spousta rozumných lídrů, kteří mohou pomoci při omezení radikalizace v určitých kruzích. 

Necítíte při pohledu na dlouhodobé posilování nacionalistů v Evropské unii historické déjà vu? Nacionalistické síly vedly ke konci mnohonárodnostní habsburské monarchie…  Nemáte teď obavy o budoucnost Evropy?

Samozřejmě mám. Ale jediným závěrem pro mě je, že musíme o Evropě více informovat a více posílit evropské instituce. To je úkol politického středu, ke kterému se počítám. Mám pocit, že se dnes příliš soustředí na vymezení vůči krajní pravici či levici a nepřichází právě s takovou vlastní vizí, představou dalšího vývoje. Na rozdíl od doby před třiceti a více lety, kdy ji k tomu tlačila existence konkurenčního bloku zemí Varšavské smlouvy. To se musí změnit, střed zase musí nabízet vlastní vizi.