Osamělost Václava Havla

Václav Havel vždy přitahoval kameru a on, byť ve skutečnosti plachý, chápal filmování sebe sama jako projev absurdity, která ho provázela celým životem.

Viděl jsem několik filmů o něm a všechny jsou dobré včetně toho posledního s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Jistě i díky režisérům, ale hlavní příčinou je samotný Havel. Jeho osud je totiž tak výjimečný jako on sám.

Předchozí filmy byly o Havlovi jako o společenském či politickém fenoménu – Havel jako disident, Havel jako prezident. Tento poslední je jiný. Je to film o člověku, který odchází ze života vstříc smrti, chce se na ni připravit, ale brání mu v tom jeho smysl pro povinnost. Lidé vyžadují jeho přítomnost a on neodmítá. Být prezidentem je dočasný úkol, ale být bývalým prezidentem, „to je na doživotí“, říká jen napůl žertem. 

Jedinou vzpourou vůči osudu je natáčení filmu Odcházení. A ze záběrů z natáčení se stává metafora: Havel režíruje vlastní film o politikovi, který nedokáže s noblesou odejít z funkce, ale on sám je na odchodu ze života. Po dokončení filmu je z něj strhaný starý muž, který po premiéře upadne slabostí na pódiu.

Scéna, jak Havel sám doma sleduje v televizi rozpačité reakce filmových kritiků a filozof Martin C. Putna (který měl Havla moc rád, ale nic mu neodpustil) říká, že celý film byl „zajímavý nápad starého pána, který si chtěl dopřát radost“, je krutá. Havel si nikdy veřejně nestěžoval, ale v pražských kuloárech se debatovalo o tom, jak ho kritika jeho filmu zdrtila.

Režisér (a kameraman v jedné osobě) Petr Jančárek přistupoval k Havlovi citlivě, zároveň si uvědomoval, že téma nesmí potlačit. Tím tématem je osamělost člověka, kterého milují davy, ale jejich láska ho od nich paradoxně vzdaluje. Oni se hřejí v jeho přítomnosti, ale on se nemá jak zahřát.

„Mám málo času čerpat ze svého okolí, od přátel,“ říká Havel. „Jsem stále mezi lidmi. Mají očekávání, že jim nabídnu recept na záchranu civilizace.“ A tak chodí, kam ho pozvou, například do Evropského parlamentu. Má tam projev, ve kterém mluví o „vztahování se k věčnosti a nekonečnu“. Stačí krátký záběr na publikum, aby bylo jasné, že hovoří k hluchým.

Proto si tak dobře rozumí s dalajlamou, který je v podobné situaci. Jediná scéna intimní blízkosti a hlubokého porozumění v celém filmu je ta, když se tito dva muži dotýkají čely a loučí se.