Minulost si racionalizujeme, současnost dramatizujeme a budoucnost podceňujeme

Jeho nejnovější kniha vypráví o katastrofách a o tom, proč jsou moderní státy v posledních desetiletích při jejich zvládání horší a horší. To nezní optimisticky, ale teď se historik Niall Ferguson rozhodl nabourat pesimismus, jímž se debaty o současnosti vyznačují. „Víte, nedávno jsem si dlouho do noci povídal se svou osmadvacetiletou dcerou a uvědomil jsem si, s jak velkou beznadějí se mladá generace dívá do budoucnosti,“ vysvětluje.

Na vině podle něj není primárně skutečný stav věcí, ale způsob, kterým o něm mluvíme. „Vůbec nemám rád slova jako polykrize nebo permakrize,“ říká o populárních termínech pro popis hlubokých a propojených krizí dneška. Ty podle něj posilují pocit zahlcení krizemi, který se snadno překlopí do fatalismu – zoufalství, že budoucnost je už prakticky ztracena. Termín jako polykrize by se podle Fergusona hodil pro životní pocit v západní Evropě uprostřed druhé světové války, ale nikoli pro dnešek. 

Slavný skotsko-americký historik tato slova pronesl v pavilonu nadace automobilky BMW na debatním panelu, který v půlce února probíhal na okraji Mnichovské bezpečnostní konference. A dají se brát i jako reakce na to, co pozoruji necelých deset let, kdy se setkání účastním: čím dál intenzivněji jí prostupují politický a bezpečnostní světobol. Na bezvýchodné debaty o smíru na Ukrajině, v Sýrii či Sahelu se během let navrstvily obava o životnost transatlantického spojenectví v časech Donalda Trumpa, bezpečnostní aspekty klimatické krize a hrozby spojené s umělou inteligencí. 

Každý rok se přidávají nové a nové krize. Teď, počátkem roku 2024, Ukrajině dochází munice, Rusko má na bojišti vítr v zádech a na Blízkém východě stále hrozí, že se válka v Gaze a spletenec dalších konfliktů rozhoří do plošného konfliktu. Historik Niall Ferguson tyto hrozby samozřejmě dobře zná a v rozhovorech o nich varovně mluví. Přesto podle něj není důvod propadat zmaru. 

Jak říká, krize dneška se dají řešit „normálními“, často veskrze technicky nudnými nástroji politiky. Třeba zvýšením výdajů na obranu ze dvou na tři procenta HDP, které by odstrašilo ruskou agresi, a kreativní reformou státních rozpočtů. Nebo klasickou diplomacií, tedy spoluprací a kompromisem přes hranice států. Fergusonova perspektiva tak byla pobídkou. Nikoli k nasazení růžových brýlí, ale k tomu vypravit se během konference právě za lidmi, kteří některé z velkých výzev dneška řeší. A dokonce pronášejí věty jako „Myslím, že evropské státy dokázaly něco neuvěřitelného“.

Kolaps, který se povedlo odvrátit

Taková hodnocení padají v posledních deseti letech jen vzácně – a při popisu aktuálního dění prakticky nikdy. Liberální belgický premiér Alexander De Croo je však na tiskové konferenci v Mnichově používá k charakterizaci minulých dvou let, konkrétně způsobu, jakým se Evropa zbavila závislosti na ruských surovinách. „Před dvěma lety by nikdo nevěřil, že dnes budeme v této situaci (myšleno dobré – pozn. red.),“ říká. K obávanému kolapsu hospodářství ani k energetickému „blackoutu“ nedošlo a nebyla to náhoda, ale důsledek politického úsilí. 

Evropané na krizi reagovali na třech úrovních. Nakoupili suroviny odjinud – z Norska, ze Spojených států, z Kataru, Ázerbájdžánu i dalších zemí. Současně evropské domácnosti i firmy více šetřily, spotřeba zemního plynu klesla zhruba o pětinu. A zároveň prudce stouply investice do obnovitelných zdrojů, zvláště solárních. Tři miliony domácností v EU si například v roce 2022 k vytápění pořídily tepelné čerpadlo. 

Kolaps, který se podařilo odvrátit, však – bohužel – nebyl zprávou, na niž by se soustředila veřejná a mediální pozornost. Ta se zaměřuje na nové či zatím nevyřešené problémy a opomíjí dosažený pokrok. Samozřejmě platí, že se prozatím povedlo jen vyhnout nejhoršímu. Evropská energetická transformace (a s ní spjatá energetická bezpečnost) je teprve v počátcích, další průběh je v mnoha ohledech nejistý. „Ale nemusíme čekat, až potřebná technologie padne z nebe. Většina technologie je na stole,“ říká premiér De Croo. „Naším úkolem je teď zajistit financování, aby se vyráběly a instalovaly ve větším měřítku.“

Belgický premiér přišel na tiskovou konferenci v doprovodu norského premiéra, ředitele společnosti Siemens Energy a ředitelky Breakthrough Energy, která zastřešuje organizace založené Billem Gatesem k podpoře energetické transformace. Společně jednali v rámci pracovní skupiny pro energetickou odolnost založené loni v Mnichově, která se snaží poučit z chyb přílišné závislosti na ruských surovinách a uspíšit přechod k zelené energetice. 

I s tím ovšem souvisí bezpečnostní riziko: že se „green deal“ stane jakýmsi „China dealem“. Vznikla totiž nová závislost, tentokrát na čínských vzácných surovinách, bez nichž se technologie budoucnosti neobejdou. 

Jak neopakovat chyby

Například kolem 95 procent grafitu se dnes rafinuje v Číně, alternativou je pouze první nová rafinerie v americké Louisianě. Některé součástky větrných turbín instalovaných v Severním moři se z 95 procent vyrábějí právě v Číně. „Problém nespočívá v tom, že suroviny nebo součástky dovážíme, nechceme se izolovat od světa,“ popisuje liberální belgický premiér De Croo. Nebezpečná je podle něj až přílišná závislost na jedné konkrétní zemi, jedné konkrétní technologii, jedné konkrétní formě energetiky. 

Politici i letos v Mnichově hledali – jak by Ferguson řekl – „technicky nudné“ řešení tohoto problému. Mluvilo se o zákoně o kritických surovinách schváleném loni Evropskou komisí, jehož cílem je zmapovat dostupnost vzácných materiálů (lithia, palladia apod.) přímo v Evropě a usnadnění případné těžby na evropském území. Na jedné pracovní večeři však padaly námitky, že přísliby nejsou realistické: s těžbou bude možné začít nejdříve za deset let a dají se očekávat občanské protesty proti chystaným dolům. 

Svou alternativu nyní nabízí Norsko. Tamní parlament v lednu schválil průzkum těžby na dně oceánu, kde se očekávají obrovské zásoby potřebných minerálů. „Norský kontinentální šelf je sedmkrát rozlehlejší než norská pevnina, bylo by chybou neprozkoumat tento potenciál. Tamní objevy mohou narušit nynější závislost na vzácných surovinách z jedné země (myšleno Číny – pozn. red.),“ říká Respektu norský premiér Jonas Gahr Støre.

I kolem této alternativy nicméně stojí zeď otazníků. Norský premiér slibuje, že zatím dojde jen k průzkumu ložisek a při případné těžbě se budou dodržovat přísná environmentální pravidla. Rybáři, přírodovědci a ochránci životního prostředí však v plánech spatřují velké riziko pro oceán a také precedens, který by mohl vést k těžbě v jiných vodách. Evropský parlament proto počátkem února schválil rezoluci, která vyzývá k moratoriu těžby na dně oceánu. „Není to konečná pozice,“ naznačuje však belgický premiér De Croo, jehož země momentálně předsedá Evropské unii, že se tento názor může pod tlakem geopolitiky změnit.

Bezpečnostní význam v této situaci dostává i recyklace, na niž v mnichovských debatách o vzácných surovinách opakovaně přichází řeč. Za jednu z nadějí se uvádí spolupráce nizozemských firem Solarge a Econcore, které loni představily první solární panely vyrobené čistě z recyklovaných materiálů. „Musíme ve velkém investovat do podobných inovací. Obvykle přichází od start-upů, nikoli od velkých koncernů,“ říká na pracovní večeři, z níž je zakázáno na jméno citovat, bývalý vysoce postavený armádní představitel, jenž se na energetickou bezpečnost specializuje. 

Ani tady ale nevládne harmonie: další účastníci namítají, že dosavadní evropské financování naopak zvýhodňuje „velké“ energetické hráče a rovněž současný evropský rámcový program pro vědu a výzkum (schválený na roky 2021–2027) toto téma opomíjí.

Cestou k diverzifikaci zdrojů je také podpora investic do těžby kritických minerálů a stavby rafinerií na více místech planety. Potenciál podle účastníků zmíněné pracovní večeře leží v první řadě v Africe. V diskusi však také padá odkaz na studii zpracovanou loni pro Evropský parlament: mapuje, že do těžby strategických surovin v mnoha afrických státech již investovala nejen Čína, ale i Rusko. Evropa si tak – říká jedna z autorek studie – musí dát pozor, aby v závislosti nevědomky nezůstala. 

Potravin je dost

Jestli energetika pod tíhou jiných problémů ustoupila do stínu pozornosti, tak pro potravinovou krizi to platí dvojnásob. V týdnech a měsících po ruské invazi na Ukrajinu byla ve středu zájmu: panoval strach z hladomorů, které by Ruskem zablokovaný vývoz ukrajinského obilí mohl v chudších zemích způsobit. K tématu se na sociálních sítích naléhavě vyjadřovaly i osobnosti, které se jinak bídou v takzvaných rozvojových zemích příliš nezabývají, například historik Timothy Snyder.

Ovšem jak náhle se téma vynořilo, tak zase zmizelo, ačkoli počet lidí akutně ohrožených smrtí hladem je dnes – z důvodu humanitární katastrofy v Gaze – podle Světového potravinového programu (WFP) několikrát vyšší než před rokem. V tomto nejhorším stupni hladovění živoří především lidé ze zemí ničených válkami: nejčastěji z Gazy, ale také ze Súdánu, Etiopie, Afghánistánu, Jemenu a Somálska. 

Nouze se tedy v jistém ohledu zhoršila. „Ceny potravin se na světových trzích stabilizovaly, jenže se ustálily na hodnotě, která je o dvacet procent vyšší než před pandemií,“ popisuje další problém Martin Frick, který vede zastoupení WFP v Berlíně a Bruselu. Ale i v této krizi se podařilo zabránit nejhoršímu. Nedošlo k obávaným hladomorům a počet lidí žijících ve vážné „potravinové nejistotě“ se ustálil na zhruba 330 milionech (před začátkem ruské agrese na Ukrajině to bylo asi 270 milionů).

Ani zde se přitom odvrácení katastrofy nedostalo pozornosti, kterou by si zasluhovalo. Nebývalý je hlavně úspěch Ukrajiny, která podle tamních úřadů vyváží skoro tolik zemědělských produktů jako před válkou. Od léta 2022 do léta 2023 se vývoz přes Černé moře dařil díky dohodě, kterou zprostředkovaly Turecko a OSN. Loni Vladimir Putin dohodu vypověděl, avšak Ukrajincům se povedlo v exportu ze svých přístavů pokračovat. I s pomocí zbraní dodaných Evropany a Američany dokážou plavbu zabezpečit a podařilo se vymyslet dostupný systém pojištění lodí, které sklizeň vezou.

Trochu se ke světu přiklonilo i štěstí. Kdyby vlna nebývalých veder v Indii přišla o týden nebo dva týdny dříve, mělo by to výrazně horší dopad na tamní sklizeň – a důsledky by v podobě ještě vyšších cen potravin pocítil celý svět. Pomohly však i apely, kterými si OSN říkala o větší prostředky. V Somálsku před dvěma lety akutně hrozil hladomor kvůli kombinaci války, sucha a vysokých cen potravin. Nedošlo k němu díky tomu, že hlavně Spojené státy a Německo daly rychle na stůl velkou sumu peněz pro potravinovou pomoc. 

Nacházet řešení

Odolnost každopádně projevil i globální potravinový systém: nadále se pěstuje dost jídla na obživu všech obyvatel planety. „Panuje ale velký rozdíl mezi cenami plodin, které se do chudých zemí dovážejí, a místní produkcí. Lidé tak často zkrátka mění stravu, jedí méně dovážených obilných produktů a více místní stravy,“ přibližuje Martin Frick. Pozoruje rostoucí sebevědomí řady afrických politiků, kteří se chtějí zbavit závislosti na importu komodit a více pomáhat místním drobným zemědělcům. 

I sama skutečnost, že vysoce postavený představitel WFP s Respektem mluví v mnichovské kavárně Kreutzkamm, je ostatně dokladem významného posunu. „Výživa je tématem Mnichovské bezpečnostní konference, to je poměrně nová věc. Náhle i vysoce postavení vojáci mluví o tématech, která před deseti patnácti lety řešily především nevládky,“ říká Frick. „Berou téma vážně, protože vědí, že problémy, na které se zadělává kvůli klimatické nebo potravinové krizi, nedokážou v posledku vyřešit jen vojenskými prostředky. A tak uvažují preventivně.“

Ve výtahu z mnichovských debat by šlo pokračovat s tím, že slabin dosavadních řešení i rizik dalšího vývoje je spousta. Naplňují však poselství historika Nialla Fergusona: nežijeme v době beznaděje, nýbrž politického hledání funkčních řešení.  V debatním panelu, který se snažil o výhled do příštích desetiletí, našel pointu tohoto úsilí nově zvolený finský prezident Alexander Stubb. Podle něj máme sklon k několika chybám. Minulost si racionalizujeme a snažíme se hledat přímočaré logické vysvětlení vývoje událostí, které zdaleka tak přímočaře neprobíhaly. Současnost dramatizujeme, tedy přeháníme. A budoucnost? Tu podceňujeme. Nejen nové výzvy, které nám přichystá, ale také schopnost lidské společnosti nacházet řešení.