Ministerstvo se postavilo za Blažkova podřízeného, který upozornil na manipulace

Průlomový případ ze života zdejších bojovníků s korupcí na pracovišti pokračuje. Šéf protikorupčního odboru ministerstva spravedlnosti Jiří Kapras přiznal vysokému úředníkovi téhož ministerstva Janu Benýškovi ochranu proti možné pomstě jeho šéfů. Stalo se tak podle nového zákona, který zaměstnancům státních i soukromých institucí umožňuje nahlásit nezákonné nebo neetické jednání na pracovišti beze strachu z odvetné reakce nadřízených. Benýšek o zařazení pod deštník zákona požádal jako jeden z prvních v Česku teď v listopadu.

V žádosti (informovali jsme o ní v čísle 51/52) uvedl, že jeden z jeho nadřízených – náměstek ministra spravedlnosti Antonín Stanislav – se ho snaží profesně zlikvidovat za to, že se před osmi lety postavil proti tomu, jak pod Stanislavovým vedením insolvenčního odboru může vinou systémových chyb docházet k podvodům při licenčních zkouškách na lukrativní posty insolvenčních správců. „K oznámenému protiprávnímu jednání docházelo,“ hodnotí význam Benýškova svědectví pro Respekt Kapras. „Podle mého názoru má pan Benýšek status oznamovatele a uplatní se ve vztahu k němu zákaz odvetných opatření.“

Čtěte také:

Blažkův podřízený: Chtějí se mě zbavit

Za jeden rozměr zmíněné odvety označil Benýšek ve své listopadové stížnosti po popsání dění v minulosti rozdělení svého odboru na dva nástupnické, což by ho připravilo o vedoucí místo. Na návrh vedení ministerstva spravedlnosti to před Vánocemi s platností od nového roku schválila vláda v balíku řady dalších změn ve státní správě a nic nenasvědčuje tomu, že by to nyní ministři ve světle Kaprasova rozhodnutí chtěli přehodnotit. Pokud to opravdu nechají být, posune se věc k soudu, kam se Benýšek plánuje obrátit.

Jednoznačný závěr

Ve svém protikorupčním přípise Jiřímu Kaprasovi Benýšek uvedl, že v roce 2015 jako čerstvý referent ministerského odboru insolvencí získal podezření, že vybraní účastníci zkoušek na budoucí insolvenční správce dostávají od někoho neznámého zevnitř odboru dopředu zadání testů, respektive takzvané případové studie k nim.

Se svými pochybnostmi se Benýšek nejprve obrátil na tehdejšího šéfa odboru Stanislava, ten ho měl ale odbýt slovy, že takové úniky nejsou možné. To byl přitom zjevný nonsens: v době jeho vedení insolvencím dostával před zkouškami případové studie k nahlédnutí a připomínkám široký okruh podřízených včetně Benýška, přestože řada adresátů neměla pro takový úkol žádnou odbornost a připomínky měli dělat jen k tomu určení specialisté. To, že do testů mohl mluvit každý, mělo za následek, že únik byl velmi snadný; avšak bylo prakticky nemožné objevit, kdo za ním stojí.

Následně sestavená ministerská komise označila systém za neprůhledný, Stanislav nikdy nebyl z ničeho obviněn, časem však z úřadu v reakci na dění odešel (a Benýšek po řadě dalších let služby postoupil do funkce šéfa celého odboru). Když se pak po posledních volbách Stanislav na ministerstvo vrátil jako náměstek, začal se podle Benýškova tvrzení mstít: posílal do Benýškova odboru opakované kontroly s cílem něco najít a dokonce jej v přímém rozhovoru mezi čtyřma očima vybízel k odchodu na jiné místo ve struktuře ministerstva; když Benýšek neustoupil, vyvrcholilo vše vládním zrušením jeho pozice.

Celou operaci si Benýšek vysvětluje i možnou snahou získat opět vliv nad insolvenčními zkouškami, které jsou vstupenkou k lukrativnímu mnohamilionovému byznysu. „Dospěl jsem k jednoznačnému závěru, že k vámi oznámenému protiprávnímu jednání v letech 2015 a 2016 docházelo,