Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Editorial

Empatií společně proti temnotě

Tohle jsou chvíle, kdy jsme všichni pacient i terapeut zároveň. Čekáme pochopení, milé slovo, ale měli bychom ho i nabízet

Autor: Milan Jaroš
Autor: Milan Jaroš
0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

Od strašné a nepochopitelné vraždy na Filozofické fakultě UK v Praze uplynuly skoro dva týdny, ale bolest zůstává. Když se na sociálních sítích začaly objevovat snímky obětí, říkal jsem si, vždyť já je znám. Všechny je znám. Nikdy jsme se nepotkali, ale síla toho okamžiku je vtiskla do mého života. Stali se tvářemi mnoha lidí, se kterými se potkávám, tvářemi studentů, s nimiž debatuji, tvářemi společnosti, ke které rád patřím.

Když se ve světě odehrály podobně brutální útoky, blízcí obětí následně téměř výhradně sdíleli snímky, na kterých se jejich děti, přátelé či spolužáci usmívali. Bylo tomu tak i u nás. To je pochopitelné. Tak si je člověk chce pamatovat. Zároveň ale úsměv působí jako síla proti temnotě, tu má v sobě vrah, jeho pohltí, protože nad ním se už nikdo ve vzpomínce neusměje. Oběti svým úsměvem vytvářejí pouto, které nepřipouští zapomnění. Je v něm láska. Proto je loučení tak bolestné, propisuje se do nás navždy, i když jsme třeba ty, kteří odešli, osobně nikdy nepotkali.

Tolikrát jsem kolem sebe slyšel zmínku: tak rád bych tiše objal rodiče obětí. Jiní zmiňovali, že cítí zvláštní výčitky, že tam nebyli a nějak nepomohli. Vědí, že je to absurdní myšlenka, ale stejně ji nedokážou zahnat. Další mluví o pocitu ztráty bezpečí, jistoty. Každý se s nastalou situací vyrovnává jinak. Zaznělo to už několikrát, tohle je chvíle, kdy se nemají lidé stydět za své emoce. I kdyby to byla radost, že oni žijí.

K takovým událostem je nutné přistupovat podobně jako při jakékoli jiné léčbě, tedy s maximální empatií. Někdy se potřebuje uzdravit člověk, jindy celá společnost. Tohle jsou chvíle, kdy jsme všichni pacient i terapeut zároveň. Čekáme pochopení, milé slovo, ale měli bychom ho i nabízet. Je však běžné, že přichází i hněv. „Jednou z přirozených reakcí může být i hněv, agrese a hledání viníka,“ řekl Respektu psycholog Tomáš Nikolai. „Ačkoli se může zdát, že viník je jasný, tak často se pak snese hněv na všechny zúčastněné strany. Lidé pak vyčítají postup komukoli, kdo se vlastně v té situaci objevil.“ Tentokrát, jako ostatně stále častěji, se stala hromosvodem média. Je sice úlevné někomu spílat, ale vždy je lepší být v kritice konkrétní. A nezapomínat, že ona bolest a šok ze zcela nové situace, které svírají společnost, trápí i novináře. Jen málo z nich bylo hnáno nějakou senzacechtivostí.

K oné léčbě je třeba i porozumění, co se to vlastně odehrálo. V Česku zavládly krátce po sobě dvě vlny reakcí. Nejdříve: chceme vědět úplně vše o vrahovi a událostech. A nedlouho poté: nechceme vědět nic, zapomeňme. Z útočníků se nesmějí dělat celebrity, ale zkušenost z jiných zemí ukazuje, že společnost se s událostmi snáze vyrovná, pokud ví, co se dělo, co bylo příčinou tragédie. Nejasnost přináší nejen zmatek, ale mnohdy i různé fámy a konspirace. Je proto třeba najít citlivou hranici mezi vším a ničím.

V knize Karla Čapka Povětroň jedna postava nadčasově říká: „A já se toho chci zbavit. Vypovím-li to, budu moci od toho odejít – nechat to ležet, jak byste se ráčil vyjádřit. Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí.“

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 1/2024 pod titulkem Empatií společně proti temnotě