Rusko odešlo z Evropy

Mluvili jsme spolu již loni v lednu, pár týdnů před tím, než Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu. Tehdy jste Respektu o možnosti války řekl tohle: „Evropa má dům, který se Rusku nelíbí. Rusko si sice nemůže postavit svůj vlastní dům, co ale může udělat, je zapálit pochodeň, hodit ji dovnitř a koukat, co se stane.“ Přesně to se pak stalo – ruský prezident Putin nakonec pochodeň skutečně zapálil a hodil. Co podle vás vidí Rusko dnes, když se na „evropský dům“ dívá?

Myslím, že je to ještě horší než předtím. Evropský dům ruská média občas popisovala jako dekadentní, s pochybnými kulturními choutkami, jako je LGBT+ a tak dál – známe tuto linku ruské propagandy. Nevím, jak moc tomu samy ruské elity věřily, ale před válkou byl evropský dům brán v Rusku jako něco cizorodého a vnitřně slabého. Pak došlo ke vpádu na Ukrajinu, kterou ovšem Evropa nečekaně přijala za svou, pomalu každý v Evropě dnes mává ukrajinskou vlajkou a země Unie jí poskytují vojenskou pomoc. Takže evropský dům dnes z pohledu Ruska není jenom jiný a cizí, je i nepřátelský. V tom vidím rozdíl oproti době před rokem a kvůli tomu se také bohužel obávám, že motivace Ruska házet mu do oken kameny, zapalovat ho a podobně je dnes mnohem větší. Míra agrese, kterou bude Rusko vůči Evropě projevovat, podle mě poroste. A tím nechci říct, že ruští vojáci zahájí pochod na Česko nebo Polsko, mají dost práce s ovládnutím ukrajinského Bachmutu. Nemluvím o větší vojenské agresi, ale o kybernetických útocích nebo různém vměšování se do evropské politiky, jako to vidíme na případu Moldavska, kde se Rusko snaží svrhnout tamní vládu. Takže tohle všechno je pro mě taková druhá tragédie této války. Ta první a hlavní tragédie je samozřejmě to, co se děje na Ukrajině. Další tragédií je ale míra nepřátelství vůči Evropě na úrovni kremelské elity a dost možná i v širší ruské společnosti.

Nakolik je podle vás právě toto pálení všech mostů mezi Ruskem a Evropou sdílené širší ruskou společností? To je asi důležité, protože Putin dřív či později odejde, ruská společnost ale zůstane.

Pro nás je možná těžké tomu uvěřit, ale pro Putina určitě a možná i pro část kremelské elity je oddělení Ruska od Evropy vlastně žádoucí. Je to součástí Putinovy strategické vize, která se vztahem s Evropou nepočítá. Ten vztah není možný, protože – viděno Putinovou optikou – Evropa a hlavně USA stojí Rusku v cestě, na Ukrajině podporují špatné politické živly, a když to řekneme emotivně, tak nenávidí Rusko. A v rámci této argumentace je v ruském národním zájmu, aby se k Evropě jako celku postavilo zády, separovalo se od evropské ekonomiky a jakýkoliv kontakt s Evropou se co nejvíc znemožnil. Místo toho bude budovat nové vztahy s neevropským světem, třeba s Čínou. Skrze vědomý odklon od Evropy pak bude Putin moci Rusko udělat víc ruské v tom smyslu, že bude budovat takové Rusko, jaké chce. Tady můžeme udělat paralelu s rokem 1917, kdy se Sovětský svaz taktéž otočil zády k Evropě, aby se stal Sovětským svazem. Jak moc tohle ruská společnost podporuje, je samozřejmě velmi těžké říci nebo k tomu získat data. Ti nejvíc proevropští občané Rusko už opustili a emigrovali. Další lidé se cítí zastrašení a bojí se veřejně mluvit. A Rusko je samozřejmě z velké části tvořené lidmi, jejichž živobytí závisí na podpoře vlády. Tito lidé nežijí ani v Moskvě, ani v Petrohradě, nemají pasy, aby mohli odjet, a ani se necítí Evropou nijak kulturně ovlivněni. Odklon od Evropy jim tak je buď jedno, nebo ho třeba i podporují. Ale já osobně si myslím, že to není tak, že Putinovy kroky nějak přesně zrcadlí rozpoložení ruské společnosti. Podle mě je pod povrchem ruské společnosti mnohem víc odporu vůči tomuto protievropskému obratu, než co vidíme.

Ještě k tomu ekonomickému oddělení Ruska od Evropy – o něco takového, o vybudování surovinové nebo průmyslové nezávislosti na okolním světě, se v minulosti pokoušely i jiné velké země, například nacisté ve třicátých a čtyřicátých letech. Nabízí příběh nacistického Německa nějaké poučení pro to, jak by mohly skončit dnešní Putinovy snahy? 

Je to skvělá analogie a logika je v obou případech podobná: čím ekonomicky nezávislejší je země na okolním světě, tím je nezávislejší i vojensky. Alespoň tak to předpokládá teorie. Putin jistě věděl, že po invazi v roce 2022 přijde hodně sankcí, a stejně zaútočil, dlouhodobě se snaží udělat Rusko nezávislé právě proto, aby nebylo vůči sankcím tolik zranitelné. Logika Německa ve třicátých letech byla podobná. Autoritářští vůdci obecně chtějí konsolidovat systém a mít co nejvíc věcí pod svojí kontrolou. Putin a Hitler rozhodně nejsou podobné osobnosti, ale v tomhle můžeme vidět paralelu. Nicméně porovnání nacistického Německa a Putinova Ruska v tomto kontextu nabízí poměrně depresivní závěry. Rád bych řekl, že Německo politikou ekonomické uzavřenosti nějak zásadně poškodilo sebe nebo svou schopnost vést válku, ale tak to nebylo. Německo vedlo brutální válku v Evropě šest let a prohrálo až pod obrovským tlakem spojenecké aliance. A hlavně, prohrálo na bojišti, ne ekonomicky. Takže ani dnešní Rusko ekonomické odstřižení od Západu nepoloží. Samozřejmě, pokud na Ukrajině bude probíhat dlouhá válka, čemuž já osobně věřím, tak z dlouhodobého hlediska může Rusko bolet hlavně odstřižení od západních technologií. Ale z války ho to nevyřadí, to můžeme usuzovat i na základě německého příkladu.

Když se podíváme zpět na uplynulý rok války, tak existovaly různé analýzy o tom, jak moc nebo málo Rusku uškodí sankce nebo jak složité pro něj bude mobilizovat nové vojáky. Na konečný verdikt je ještě brzy, ale ty nejčernější scénáře pro Rusko se nenaplnily. Co si z minulého roku vzít pro budoucí odhady toho, jak válka na Rusko dopadne?

Myslím, že pokud chceme hodnotit dopady na Rusko, můžeme jít ještě víc zpátky, a to až do let 2014 a 2015. A pokud takto protáhneme časové okno, o kterém se bavíme, odpověď na vaši otázku bude najednou ještě o trochu pesimističtější. V roce 2014 pod vedením Francie a Německa vznikly minské dohody, na základě kterých měli ruští vojáci opustit východ Ukrajiny. Krym se v nich nikdy pořádně neřešil, ale existovala naděje, že kvůli sankcím Rusko nakonec Krym Ukrajině vrátí. Naděje, že sankce budou klíčové, se objevuje i ve vyjádřeních z roku 2022. Stejně tak jako metafora odbočky nebo únikové cesty, která vychází z představy, že Rusko se řítí po špatné cestě a my mu musíme poskytnout možnost, jak z ní sjet, abychom se vyhnuli katastrofě. A pak jsme všichni zklamaní, že Rusko odbočky nevyužilo. Rusko ale nejenom že neopustilo východní Ukrajinu ani Krym, ale v roce 2016 se vměšovalo do amerických voleb. Rusko na naše sankce zareagovalo jenom větší agresivitou. A doma prošlo mezi lety 2014–2022 radikální militarizací. Takže představu, že můžeme využít ekonomických nástrojů k tomu, abychom změnili Putinovy plány, bychom měli prostě zavrhnout. Nefungovala po roce 2014 a podle mě jsme v ni až příliš věřili i loni na začátku války. Nemáme zkrátka dostatečně páky, lidé dnes mluví o limitech na ceny ropy a plynu, nebo že možná přesvědčíme země jako Indie, aby na Rusko byly tvrdší atd. Měli bychom zapomenout na to, že zvenčí skrze ekonomické nástroje nějak ovlivníme rozhodování v Rusku.

Síla ukrajinské rozmanitosti

Zajímalo by mě, jak myslíte, že válka na Ukrajině změní další vývoj ruské i ukrajinské společnosti. Začněme tou ruskou – jak Putinovo rozhodnutí rozpoutat válku na Ukrajině ovlivní budoucnost ruské společnosti?

Částečně jsem to již naznačil, ale myslím, že nemůžeme přehnat důležitost tohoto procesu: Rusko se odtrhává, izoluje od Evropy. Rusko je veliká země, která byla vždycky v Evropě nějak přítomná a ovlivňovala evropské události. To, že se od Evropy odtrhne, je stejně tak důležité jako to, co se dnes děje na bojišti. Obávám se, že Rusko toto odtržení hluboce promění, a to nejenom tamní politiku, ale právě i společnost. Každý víme, co dnes Putin říká o Evropě, USA, Západu. Ale za předpokladu, že válka bude probíhat delší dobu, bude v Rusku vyrůstat generace mladých lidí formovaných touto válkou. A to z nich nutně nemusí udělat proputinovské, provládní lidi, ale všem zůstane jedna hlavní zkušenost s válkou, a to je smrt a ztráta ruských životů. A to vždycky společnost ovlivní. I pokud by po Putinovi přišel lídr, který bude vůči Evropě mnohem vstřícnější, bude muset pracovat se společností, která byla válkou takto proměněná. Ano, je možné, že se Rusko někdy do Evropy vrátí. Stalo se to mezi lety 1989–1991, když se Sovětský svaz kompletně proměnil. Ale aby se to mohlo stát dnes, Rusko se bude muset nějakým způsobem omluvit za to, co udělalo, a Ukrajina by to musela přijmout. A já si nemyslím, že se Rusko bude vyvíjet tímto směrem. Rusko se tak odvrací od Evropy a válka z něj udělá ještě rigidnější a militarističtější společnost.

A co Ukrajina, jak rozhodnutí bojovat a nepoddat se ovlivní její budoucnost?

Ukrajinská společnost prochází odlišnou proměnou ve srovnání s tou ruskou. Válka nemá pro Ukrajinu žádnou pozitivní hodnotu, ale bude mít řadu pozitivních následků. Můžeme začít postavou Zelenského, jeho fyzická odvaha, lidská slušnost, schopnost komunikace, to vše vytáhlo Ukrajinu na světovou scénu zcela novým způsobem. Je to druh lídra, jakým by Porošenko, Kučma nebo Kravčuk nikdy nebyli. Stejně tak důležité je ale občanské vzedmutí a aktivita, která se děje na pozadí válčení. Lidé, co třeba vaří pro vojáky nebo pro potřebné nebo se jinak starají, to není něco, co se děje na úřadech v Kyjevě, je to aktivita občanů, kteří chtějí, aby Ukrajina uspěla. Částečně se to dělo již před válkou, ale teď vidíme určitě větší společenský pohyb a pocit skutečného občanství, který válka přinesla. Důležité také je, jak Ukrajina a hlavně Zelenskyj mluví s evropskými lídry. Řadě z nich, hlavně Německu, se to asi nemusí líbit, ale on mluví s velkým sebevědomím. A to Zelenskyj cítí i kvůli válce, protože ví, že Evropa Ukrajině něco dluží. Zelenskyj může sebevědomě vnímat Ukrajinu jako evropskou zemi, a to je velmi důležité pro budoucnost Ukrajiny. Byl bych ale analyticky nepřesný, kdybych zdůraznil pouze ty pozitivní části celého příběhu. Ukrajina během loňska ztratila třetinu svého HDP, více než deset milionů lidí uteklo ze země nebo ze svého domova v rámci země, a civilisté obrovsky trpí. Zatímco ruským studentům do hlav nalévají nacionalistickou a militaristickou ideologii, ukrajinští studenti mnohdy nemají elektřinu, aby mohli studovat. Známe třeba fotky ze stanic metra, kde se snaží studovat. Trauma této války si mladá generace a nejenom ona ponese v sobě velmi dlouhou dobu.

Na rozdíl od Běloruska nebo Ruska na Ukrajině vždycky vydržela demokracie. A lidé vědí, že jejich činy mohou měnit věci.

Kde se vzala ona obrovská obětavost ukrajinské občanské společnosti, o které jste mluvil? A jakou roli v tom podle vás hraje fakt, že ukrajinská společnost má, na rozdíl od té ruské, z posledních desetiletí reálnou zkušenost s tím, že činy jednotlivce i společnosti jako celku mohou měnit věci? Jako příklad se dají zmínit nejenom protesty na Majdanu, ale třeba i dvoje prezidentské volby, po nichž vždy došlo k předání moci.

Je to důležitý bod. Můžeme se na celou situaci podívat velmi ostře a možná trochu nehezky vůči Ukrajině, ale jistě bychom našli mnoho problémů, které ukrajinská demokracie před rokem 2022 měla. V zemi špatně fungovala dělba moci, oligarchové měli velký vliv a lidé trochu cynický přístup k politice. To vše je v pozadí celého příběhu, ale jak říkáte, vedle toho zároveň vidíme vlastní aktivitu ukrajinských občanů. Už oranžová revoluce v roce 2004, ale hlavně o deset let později Majdan byly okamžiky obrovské společenské energie, které mají vliv dodnes. Velmi důležité byly i obecnější, strukturální faktory: po roce 1991 na Ukrajině nikdy nevzniklo něco jako autoritářská vláda. Ano, tamní demokracie rozhodně nebyla perfektní, ale Ukrajina se vyvíjela zcela jinak než Rusko a Bělorusko, kde převládly silně autoritářské režimy a časem i diktatury. Na Ukrajině byly politické strany, volby, demokratická politika. A není lepší příklad než prezidentské volby v roce 2019. Fakt, že to byly čisté volby, že Porošenko prohrál a odešel, že Zelenskyj nebyl žádný oligarcha, to vše bylo důležité. A to, co měl Zelenskyj v roce 2019 a co měl i od prvního dne války, je legitimita. Je to legitimní politický lídr své země, Ukrajinci se během války nemusí ptát, kde se tam vzal nebo zda náhodou na něčem nevydělává peníze. A poslední důležitá věc – ukrajinská rozloha a rozmanitost. Ukrajina je veliká země, druhá největší v Evropě, když počítáme i Rusko. A díky tomu má velikou regionální rozmanitost, je to dané i historicky, kdy části Ukrajiny spadaly pod Rakousko-Uhersko, osmanskou, ruskou nebo polskou říši. Má náboženskou i jazykovou rozmanitost. A můžete se na to koukat skepticky a říkat, tohle je země, která nedrží pohromadě, ale podle mě je pravda spíš opačná. V mnoha ohledech je to země jako Kanada nebo Švýcarsko, kde existují jazykové i regionální rozdíly, ale zároveň lokální občanská aktivita. A to, že to není země striktně řízená shora z jednoho centra, se během války ukázalo jako velká výhoda. Válka probíhá na mnoha místech zároveň, musíte být schopni reagovat nezávisle a lokálně.

Nebrali jsme to vážně

Když se podíváme zpět na rok 2014, asi můžeme říci, že jsme tehdy nebrali dost vážně, co se stalo. Protože v roce 2014 se stalo úplně to samé co loni, Rusko napadlo Ukrajinu a anektovalo část jejího území, jen to proběhlo v menším měřítku. Vy sám jste v letech 2014–2016 působil na americkém ministerstvu zahraničí a tehdejší diskuse dobře znáte, proč podle vás Západ dnes reaguje jinak než v roce 2014?

Ano, souhlasím s vámi. Vedle selhání západní strategie bych ale viděl i jeden překvapivý úspěch. Začal bych jím, protože se vztahuje k naší předchozí diskusi o důležitosti demokracie a občanského aktivismu v dnešním boji Ukrajiny. Právě podpora demokracie a občanské společnosti byla totiž velmi důležitá linka strategie amerického ministerstva zahraničí. Byl za ni odpovědný tehdejší viceprezident Joe Biden a ten do popředí vytáhl témata jako vláda práva a reforma justice nebo policie. Naše ambasáda v Kyjevě a ministerstvo zahraničí společně s těmi evropskými tohle hodně podporovaly. Samotnému mi to tehdy přišlo pořád trochu nedostatečné a občas to ze strany Ameriky znělo jenom jako fráze, které rádi říkáme, ale když se podíváme na úspěch prezidentských voleb z roku 2019, tak je jasné, že to bylo velmi důležité. Neříkám, že Amerika zasadila na Ukrajině semeno demokracie, to je ukrajinské úsilí, ale poskytli jsme pomoc, která byla důležitá a projevila se i na tom, jak dnes země bojuje. To je úspěch naší strategie. Vedle toho ale máme velmi jasná selhání.

Kde a proč podle vás Amerika selhala?

Jedna z chyb byla představa, že Evropa může být ve vedení, když dojde na řešení ukrajinské krize. Obama měl jasnou představu, že tohle měla být hodina Evropy. S Ruskem vyjednávaly Francie a Německo, šlo o problém v evropském regionu, Evropa měla být už dost vyspělá a sebevědomá, aby si s tím poradila, ne jako v devadesátých letech, kdy USA musely řešit válku v Jugoslávii. Tento pohled se ukázal zcela jasně jako příliš optimistický. Další chybou bylo, že jsme skutečně, jak jste v předchozí otázce velmi přesně řekla, nebrali dostatečně vážně, co se stalo. Ne snad, že by americká vláda nevěděla, co znamenala anexe Krymu pro mezinárodní řád, stejně tak invaze na Donbas byla jasná. Problém nebyl s tím, že bychom nějak špatně interpretovali, co se stalo. Prostředky, které jsme na řešení vynaložili, ale byly příliš malé. A postupem času americká vláda na Ukrajinu tak trochu zapomněla. Je snadné tyto věci říkat retrospektivně, ale je překvapivé, že když Rusko nesplnilo podmínky minských dohod, tak jsme na ně nijak nezvýšili tlak. Fakticky jsme ho dokonce snížili, protože sankce sice zůstaly stejné, ale všechny sankce časem ztrácejí na efektivitě. Během Trumpových let se pak Amerika obrátila dovnitř. Ne že by politika Trumpova kabinetu byla protiukrajinská, na celé téma se ale tak trochu zapomnělo. A na tomto základě pak Putin loni začal válku.

A proč loni USA zareagovaly jinak?

Určitě za to může jednak velikost invaze a míra Putinova radikalismu, kdy zaútočil na celou Ukrajinu včetně civilistů. Snaha ovládnout hlavní město byla jasným signálem, že se Rusko snaží o změnu režimu, o to proměnit Ukrajinu v nějaký poddaný, vazalský stát, v kolonii. To je něco jiného než v roce 2014. Míra civilního utrpení je dnes obrovská. Hrozilo také, že se válka přelije do okolních států, do Polska, Slovenska, Rumunska. I kvůli tomu podle mě Bidenův kabinet usoudil, že Amerika musí být ve své reakci tak silná, jak to jen půjde, protože destabilizovaná Evropa by byla pro USA katastrofou. A to je další rozdíl oproti roku 2014: tehdy panoval pocit, že jde o východní Ukrajinu. Dnes jde o bezpečnost Evropy, a to Bidena velmi motivuje.

Největší otázkou dneška je, jak a kdy válka skončí. Když člověk sleduje debatu v Evropě i USA o naší další strategii, vidí dvě názorové skupiny. Jedni volají po co nejrychlejších a nejmasivnějších dodávkách zbraní, aby Ukrajina mohla postupovat rychle, například někdejší americký velvyslanec v Rusku Michael McFaul nedávno napsal, že „Ukrajina potřebuje okamžitě pokročilé zbraně, aby mohla letos na bojišti vyhrát“. Druhý tábor, veden i obavou z možné jaderné eskalace, ale volá po větší opatrnosti, nechce dodávat některé typy zbraní, které by Ukrajině umožnily napadnout Rusko atd. Co si myslíte vy?

Nejsem vojenský expert a je pro mě těžké posoudit tyto důvody. A přiznávám, že strategie „co nejrychleji co nejvíc“ je elegantní. Myslím ale, že ti, kdo varují před příliš rychlým postupem, to nedělají jenom kvůli obavě z eskalace, i když ta je určitě důležitá. Další důvod, který i mně přijde velmi přesvědčivý, je, že je potřeba myslet na domácí politiku. A nejenom na tu americkou, ale i v některých evropských zemích. Co se týče dodávek různých zbraní, Biden loni postupoval postupně, krok za krokem, a podle mě je dobře, že to tak udělal, protože tím bral ohled třeba na Německo. Kdyby zvolil rychlejší postup ve snaze dostat toho na Ukrajinu co nejvíc co nejrychleji, a německé veřejné mínění by se kvůli tomu obrátilo proti válce, že je příliš radikální a USA to přehánějí, rozpadla by se celá koalice. A to by byl nejhorší možný výsledek jak pro Ukrajinu, tak pro celou válku. Zahraniční politika by podle mě měla být v souladu s tím, co si myslí veřejnost. Biden hodně čekal na to, jak dopadnou volby do Kongresu, a kdyby vyhrálo hodně protiukrajinských republikánů, určitě by to mělo vliv. Celkově myslím, že to Biden dělá dobře. Ale my všichni se podle mě musíme připravit na to, že válka bude dlouhá, možná i na desetiletí. Rusko se za Putina nevzdá, a šance na jiného a přátelštějšího lídra jsou malé. Ukrajina nepřestane bojovat o své území. Obě strany jsou připravené. A na to bychom měli reagovat i my, nejen co se týče poskytování pomoci Ukrajině, ale měli bychom se podívat i dovnitř našich společností. Rád bych, aby Biden víc vysvětloval lidem mimo Washington, co a proč děláme na Ukrajině. Bude potřeba, abychom i my vydrželi dlouho. Bohužel nevidím moc šancí na diplomatické řešení. Poučení z roku 2014 je, že nedostatečná diplomatická dohoda je horší než žádná dohoda. Pokud se tak budeme bavit o tom, jaká by měla být strategie Západu, je vhodné se vrátit ke starému studenoválečnému principu zadržování, kdy se snažíte omezovat ruskou moc. To je něco jiného než přímá výhra, ale také to není prohra, je to dlouhodobé úsilí, které rozhodně nemůže stát jenom na dodávkách zbraní. Musíme přidat politický i ekonomický tlak.

Mluvil jste o nárocích na to, aby západní společnosti vydržely podporovat Ukrajinu. Není právě ona nejistota, například v tom, kdo bude příští prezident USA, silný argument pro to, snažit se pomoci Ukrajině ukončit válku co nejrychleji? 

Je to silný argument, ale musí odpovídat tomu, co je skutečně možné na bojišti. Já si nemyslím, že existuje jakýkoliv dobrý důvod pro to, nepomáhat Ukrajině, zaslouží si všechnu naši pomoc. Ale pokud řekneme, že hrozí, že západní pomoc časem ochabne, a proto bychom měli válku ukončit co nejrychleji, třeba do konce léta nebo příštího roku, tak se obávám, že si namlouváme něco nerealistického. Existují dobré vojenské důvody poslat Ukrajině vojenskou pomoc teď, aby mohla čelit ruské ofenzivě a podniknout vlastní protiútok. Ale já si nemyslím, že tím válka skončí. Bude mít hodně dalších fází a my potřebujeme dlouhodobou strategii. Takže i když zde mohou být důvody pro to, snažit se o co nejrychlejší reakci, zároveň bych byl opatrný, co tím komunikujeme vůči veřejnosti. Pokud budeme slibovat rychlá řešení, která se pak nevyplní, můžeme v lidech vzbudit zklamání a nenaplněná očekávání. Pokud ale budeme realističtí v tom, co naše pomoc změní, pak není důvod neposílat jí tam co nejvíc.

Pokud válka bude trvat roky, možná desetiletí, jak říkáte, jak nakonec skončí?

Pokusím se odpovědět. Válka skončí, až bude ruská vláda ochotná akceptovat suverénní a nezávislou Ukrajinu a také až přizná, že to, co dělala od roku 2014, a anexe Krymu byla chyba. Putin ale Rusko vede opačným směrem. Dělá z Rusů spoluviníky války – ať už přímé nebo nepřímé – a tím je odsuzuje k tomu, aby to byla „jejich“ válka už napořád. Válka bude pravděpodobně probíhat ve vlnách po desetiletí a v nejlepším případě občas může klesnout její intenzita nebo dojít k dočasnému zastavení bojů. Tento čas ale Kreml využije k přeskupení a pak znovu začne. Evropa má nyní ve své východní polovině otevřenou ránu: sen o svobodném, mírumilovném a otevřeném kontinentu je mrtvý. Cílem evropských vlád musí být podporovat Ukrajinu tak, aby se zastavilo šíření ruské moci. Bude to dlouhodobé úsilí a může být frustrující a složité udržet pro něj politickou podporu, ale je to lepší než snadné, ale plané sny o rychlém a konečném vítězství. Ukrajina se nevzdá a její podporovatelé se musí naučit trpělivosti.