Jak si z(ne)příjemnit vandr

Budík nás budí krátce po čtvrté hodině ranní, po necelých čtyřech hodinách spánku. V plánu sice bylo jít spát co nejdřív, ale přichystat si jídlo na čtyři dny bez použití igelitových sáčků, krabiček a dalších výdobytků moderní doby a následně všechno zabalit do vojenské usárny trvá výrazně déle, než by člověk předpokládal. Při oblékání halenky, dlouhé sukně a několikrát zašívaných podkolenek po babičce se mlčky ptám sama sebe, jestli tohle opravdu podnikám dobrovolně. Momentálně si tím tak jistá nejsem. V telefonu si hledám čas odjezdu nejbližší tramvaje, z peněženky vytahuji platební kartu a obojí nechávám na jídelním stole, na výlet nebudou potřeba. Respektive, hodit by se samozřejmě mohly, ale pokyn v dopise zněl jasně: „Dobově se snaž přiblížit k euforické poválečné době kolem roku 1947.“ Se vším všudy, pochopitelně.

O páté se na Wilsonově nádraží potkáváme s dalšími „ortodoxními tvrďáky“. Je nás celkem osm a o tom, zda k sobě patříme, rozhodně není pochyb: na zádech usárny nebo telata ozdobené plecháčky, čutorami a dekami, na sobě dobové modely. Taková skupinka logicky přitahuje pohledy kolemjdoucích, kterých naštěstí v tuto ranní hodinu, navíc o státním svátku, ještě tolik není. Rychle kupujeme lístky a vyrážíme na vlak. Následuje několikahodinová cesta do Jeseníků, během níž někteří podřimují, zatímco přípravný výbor se skloněn nad mapou radí o trase. Ve vzduchu visí dvě varianty, z nichž po nekonečných debatách vítězí třetí, zahrnující jeden lesní nocleh a dva pod domluvenou střechou.