Praha není jediné město, které během minulého století přišlo o významné etnické komunity. Ještě výraznější proměna postihla dnes ukrajinský, dříve polský Lvov. „Rozmanitý, vzorovaný, oslnivý jako orientální koberec. Řekové, Arméni, Italové, Saracéni, Němci se mezi polskými, rusínskými (myšleno ukrajinskými) a židovskými starousedlíky stávají Lvovany, a stávají se jimi důkladně,“ opěvoval polský spisovatel Józef Wittlin (1896–1976) lokální identitu obyvatel Lvova, jež podle něj byla důležitější než národní příslušnost. Ovšem činil tak roku 1946 v americkém exilu, kdy už město o velkou část své pestrosti přišlo. Jak ono soužití vznikalo, jak vypadalo a co z něj zbývá dnes, na to se snaží odpovědět německý investigativní novinář Lutz C. Kleveman (1974) v knize Lvov. Zapomenutý střed Evropy.
Jako Vídeň a Berlín
Stručně v ní shrnuje historii dnes západoukrajinského města a popisuje zejména uzlové body, které vedly k jeho rozmanitosti. „Jestliže Poláci a Ukrajinci chodili do odlišných kostelů, pak mnoho kaváren bylo takříkajíc exteritoriálními územími, kde sedávali pospolu všichni obyvatelé města,“ popisuje období habsburské vlády, po níž se v druhdy pátém největším městě monarchie zachovala specifická kavárenská tradice.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
