Poprvé a naposled jsem měl pocit, že Rusku rozumím, přibližně před 25 lety. Byl jsem mladý humanitární pracovník, odjíždějící do Moskvy a poté do severokavkazského Čečenska rozbíhat misi Člověka v tísni. Načetl jsem si knihy, oprašoval ruštinu a přesně věděl, jak zlí Rusové ničí bohatýrské Čečence usilující o svobodu a nezávislost na Moskvě. Téměř dvouletý pobyt uprostřed válečné vřavy Severního Kavkazu mi tento černobílý obraz dost zamlžil.
V terénu jsem kromě kladných a záporných postav potkával neuvěřitelné množství zmatených postsovětských lidí, složitě hledajících novou identitu a měnících postoje jak na běžícím pásu. Pochopit v následujících dekádách alespoň zčásti neuvěřitelné vnitřní rozpory „homo postsovieticus“ bylo náročné. Znovu a znovu jsem si připomínal, že naše evropské oči a naše logika na Východě fungují jen někdy.
Vybaví se mi postarší Čečenec z jara 2000, stojící v troskách vybombardovaného hlavního města Grozného, který jedním dechem nadával na okupanty z Moskvy a druhým dojemně vzpomínal na měsíce strávené v Praze jako sovětský okupant ze srpna 1968. Rozpor v tom neviděl. „Zastavovali jsme u vás sexuální revoluci,“ tvrdil Daud bez uzardění. Aha!
Podobných setkání a situací jsem za následující dekády strávené v postsovětském prostoru zažil stovky. Vybaví se mi mladí ruští kamarádi s citem pro umění, cestující po celé Evropě, jak se omlouvají za hory odpadků kdesi u Moskvy. Se zděšením mi popisovali opakované zkoušky v autoškole, protože inspektor čekal na úplatek. Nebo situaci jejich těhotné přítelkyně, ze které lékař na soukromé klinice tahal peníze s odkazem na riziko poškození plodu. „To by se v Evropě nestalo,“ tvrdili mi rozčileně.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
