Konec – nebo začátek?

Příběh konce pozitivní diskriminace na amerických univerzitách pokračuje. Americký Nejvyšší soud nedávno ukončil desítky let trvající praxi, v jejímž rámci především elitní univerzity systematicky zvýhodňovaly uchazeče z řad černochů, Hispánců a potomků původních obyvatel. Rozhodnutí vyvolalo souhlas i odpor, americké veřejné mínění je ostatně v otázce pozitivní diskriminace rozdělené už dlouho. Příběh nicméně nekončí, protože na rozhodnutí soudců začaly reagovat samotné vzdělávací instituce.

Konkrétně se jedná o prestižní Wesleyanskou univerzitu, jež se zaměřuje na výuku humanitních oborů. Její vedení se na rozhodnutí Nejvyššího soudu přímo odvolalo a ohlásilo, že ho bude nejen respektovat, ale že univerzita sama zruší další nástroje, jež při výběru studentů zvýhodňují některé uchazeče. Konkrétně se jedná o potomky absolventů univerzity a o děti významných univerzitních donorů, kteří jsou v přijímacím procesu zvýhodňováni podobně jako třeba právě příslušníci rasových či etnických menšin.

Krok Wesleyanské univerzity je malým i velkým krokem zároveň. Samotná univerzita tvrdí, že zvýhodňování zmíněných skupin vždy hrálo v jejím případě zanedbatelnou roli, a v běhu jejího univerzitního života se tak nic moc nezmění. V širším kontextu amerických prestižních univerzit se ale jedná o velkou věc. Instituce, z jejichž absolventů se zásadní měrou rekrutuje budoucí americká politická a ekonomická elita, totiž podobná zvýhodnění využívají masově, vlastně ve větším rozsahu než samotnou zavrženou pozitivní diskriminaci. Kromě již zmíněných potomků absolventů a donorů ještě zvýhodňují děti vlastních zaměstnanců a úspěšné sportovce. Pro představu, na legendární Harvardově univerzitě studuje přibližně 30 procent studentů, kteří byli přijati právě s využitím výše zmíněných kritérií. Mezi známé absolventy tohoto typu patří třeba Jared Kushner, zeť bývalého prezidenta Donalda Trumpa, jehož otec věnoval škole několik milionů dolarů.