Co uteklo z lékárny

ačněme kořalkou. V současné době, kdy je možné ji zakoupit čtyřiadvacet hodin denně na každé benzince, je těžko představitelné, že alkohol svého času býval pod nejpřísnějším dozorem lékárníků. Rodokmen etanolu, páleného vína, sahá do počátku našeho letopočtu, kdy alchymisté stavěli první alembiky čili destilační kolony. Mluvili arabsky, a tak se nám do dnešních dnů označení jich samotných i jejich vynálezů uchovalo se začátečním arabským zájmenem „al“. Prvenství v izolaci alkoholu etanolu se pak připisuje polyhistorovi Abú Bakr Muhammadu ibn Zakaríjovi ar-Rázímu (865–925). Tento muž mnoha nadání jako první propagoval svůj objev pro používání v lékařství – ovšem jen zevně, tedy žádné polykání, pouze potírání.

Subtilní know-how pálení alkoholu pak přivezli do Evropy pravděpodobně křižáci a destilační pochody zvládli pečliví lékárníci. Svůj výtvor nazvali „aqua vitae“ neboli voda života a začali jej aplikovat vnitřně jako všelék – zkrátka když byli felčaři v koncích, podali lžíci alkoholu a úleva se, alespoň na chvíli, dostavila. Evropané přišli posilujícímu léku na chuť a úprk z apoték byl jasný. U nás byla první palírna v Kutné Hoře, husité ji ale vyplenili. Od 16. století měli vinopalníci vlastní cech a věnovali se především pálení druhořadého vína i piva. Později se naučili pálit i složitější cukry – škroby (obilí, melasu, brambory). Ano, kořalku stvořilo 16. století, následující 17. století její pozici upevnilo. A následné 18. století pochopilo její problematičnost.
…