Svět, který neexistuje

Věda mnohokrát ukázala, že povaha věcí je jiná, než se nám jeví. Třeba když si Mikuláš Koperník začátkem 16. století mimo jiné uvědomil, že střed Země není středem světa, ale pouze středem tíže, což byla před objevem gravitace matoucí představa. Nebo když Albert Einstein ve speciální teorii relativity učinil rychlost světla ve vakuu pevnou, neměnnou pro všechny pozorovatele, a místo toho zrelativizoval plynutí času. Čas, odpradávna pevná entita nezávislá na čemkoli ostatním, se ukázal jako proměnlivý koncept ovládaný tím, jak rychle se pohybujeme.

Jak připomíná ve své nové knize italský teoretický fyzik a filozof vědy Carlo Rovelli, nejradikálnějším rozchodem s běžnou zkušeností zprostředkovanou smysly byl nástup kvantové mechaniky. Tato „fyzika chlapců“, jak bývá nazývána díky nízkému věku Wernera Heisenberga a některých svých dalších tvůrců, nám již skoro sto let umožňuje popisovat jevy v mikrosvětě, zároveň je natolik podivná, že ji lidstvo Rovelliho slovy „dodnes plně nevstřebalo“. Stále nevíme, co nám prozrazuje o skutečné povaze reality. V našem makroskopickém měřítku, píše Rovelli, svět připomíná bouřící oceán pozorovaný z velmi vzdáleného měsíce, odkud vypadá jako hladký povrch modré kuličky. Když se ale přiblížíme k hladině, obraz se rozpadne. Proč nedokážeme přesně popsat, kde se elektron nachází v době, kdy jej nepozorujeme? Existuje částice i tehdy, když neinteraguje s jinou? Jak může přírodu zajímat, jestli někdo něco pozoruje, nebo ne?