Česko na běžícím pásu

Většina lidí volá po světě, ve kterém politici přijímají i nepopulární opatření. Nesedí každé ráno zabraní do průzkumů veřejného mínění, aby věděli, co mají dělat. Raději se dívají na data, fakta a rozhodují se podle nich. Skvělé. Všichni jsme ale nedokonalí lidé, takže nás ovlivňují emoce. Někdy nám dokonce brání, abychom vnímali skutečnost. A politici nesmějí zapomenout ani na tento rozměr lidského chování.

České ekonomice se příliš nedaří, respektive státu hrozí, že jeho schodek rozpočtu pořádně naroste. Plánují se škrty ve výdajích, platech státních zaměstnanců, neporostou tolik důchody atd. S tím naopak roste špatná nálada a pocit, že to opět nejde. To může mít politické dopady. Předpoklad vládních politiků je, že teď udělají nepříjemná rozhodnutí a do voleb se vše uklidní a oni zvítězí. Ale z minulosti víme, že když se vytvoří dojem, že někdo selhal, těžko se později pocit mění. Pokud tedy nejste populista vlastnící média a nekonečné prostředky na kampaň.

Lidé jsou připraveni přijímat i bolestivá opatření, pokud mají dojem, že něčemu pomohou. I mnozí rodiče se uskromní, zadluží, aby dětem poskytli lepší vzdělání a tím i budoucnost. Svůj předpoklad staví na důvěře v systém, který znají. Sociální psycholog Morton Deutsch napsal, že důvěra je „víra v to, že se (od jiného člověka) dočkáme toho, o co stojíme, nikoli toho, čeho se obáváme“. S politikou si ale spíše spojujeme „víru“, že to zase nevyjde. Tedy s nedůvěrou. Mnozí se proto spokojí s tím, že aspoň nevládnou ti druzí.

Tento týden uplyne deset let od zásahu na Úřadu vlády, po kterém skončila vláda Petra Nečase. Výročí nepřipomíná jen to, co se tehdy mohlo v Česku v nejbližším okolí premiéra dít. Lze na něm i dobře ilustrovat, že minimálně od té doby přešlapujeme na místě. Ztratili jsme deset let, kdy se neodehrál žádný výrazný modernizační skok kupředu. Ne že by se nic nepovedlo, ale většina úspěchů byla na úrovni opravy či maximálně vyladění už stávajících systémů a projektů.

Nepadlo rozhodnutí: Tohle je náš velký projekt, abychom měli lepší výhled na budoucnost. Myšleno něco skutečně velkého. Nebo, musíme být skromní, aspoň středního. Třeba že uděláme z Česka vědeckou velmoc. Dostaneme univerzitu do první stovky nejlepších vzdělávacích center na světě. Případně, že naopak nedovolíme, aby tolik dětí (v některých regionech nad 10 procent) nedokončilo základní školy.

Určitě by padla námitka, že teď není vhodný čas na velké plány. Je třeba uklidit po Babišovi, zuří válka na Ukrajině… ale to je chybná optika. Klidné časy už možná nikdy nepřijdou. Proto je nutné dělat obojí najednou – uklízet i rozvíjet. Premiér Petr Fiala na konferenci reVize Česka (více v Kontextu) před pár dny mimo jiné uvedl: „Máme jasnou představu, kam bychom se chtěli posunout – směrem k robustní, otevřené, znalostní ekonomice s vysokou přidanou hodnotou.“ Před jedenácti lety premiér Nečas v rozhovoru pro Respekt řekl, že vzorem pro něj je Finsko, protože „je to země bez významných nerostných zdrojů, která postavila svoji ekonomiku na kvalifikovaných a vzdělaných lidech“. Obměnu tohoto citátu najdeme u většiny premiérů za posledních patnáct let. A přesto jsme se výrazně neposunuli dál.

Proč? Víceméně každý předseda vlády totiž také dodával, co dnes říká i Fiala. Rádi bychom udělali něco pořádného, „naše vláda však převzala zodpovědnost za stát v době, kdy vyžadoval nikoli jen opravu fasády, ale také sanaci samotných základů“. Všichni musí napravovat chyby předchůdců. Vsaďme se o jedny žvýkačky, že příští premiér řekne něco podobného. 

Nečas i Fiala se báli zadlužování, protože jak dnes vysvětluje druhý jmenovaný: „Česká republika nesmí trpět pověstí předlužené ekonomiky.“ S tím lze souhlasit, ale ještě větší obavy by měl vzbuzovat fakt, že už deset let místo pohybu kupředu jen kmitáme nohama na běžícím pásu.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor