Problém, o kterém se už ví

Na prostou otázku, kolik dětí jsou vlastně zdejší gymnázia letos schopna přijmout, má ministerstvo školství překvapivou odpověď – nevíme. A nikdy jsme to nevěděli. Školy jsou ve zdejším decentralizovaném systému zřizovány a řízeny kraji. Což má mnoho výhod, ale také velkou nevýhodu. Na centrální úrovni chybí přímá zodpovědnost za to, co se ve školách děje – včetně toho, jestli je jich dost.

Jak aktuálně tušíme, tak není. Kolik uchazečů se na středních školy hlásí, o tom existuje přesný přehled díky jednotnému systému přijímacích zkoušek. Letos jich bylo 89 729, ještě před pěti lety jen 63 303. Tento skok šlo z tabulek porodnosti odvodit už před patnácti lety. Že by se podobně rozrůstaly i školy, tomu v praxi nic nenasvědčuje. Ale protilehlý údaj o chystané kapacitě, tak aby si šlo udělat obrázek o možné hrozbě neuspokojené poptávky, nikdo dosud centrálně nesbíral. A tak není divu, že jsme se ocitli tam, kde jsme, kdy média jsou zahlcena příběhy nepřijatých teenagerů a vláda svolává hejtmany na krizová zasedání, jejichž účelem je vzniklou situaci narychlo hasit.

Jak je možné, že kapacita v době sílící populační vlny nikoho nezajímala? Nový ministr školství Mikuláš Bek míní, že data věštící krizi zůstala na úrovni krajů, ale tam s nimi nikdo nepracoval, na centrální úrovni se o hrozící problém nikdo nestaral a že takto improvizovaně a nekoncepčně v Česku zkrátka fungujeme.