Jak se kolonizuje Veletržní palác
Osobní pohled na výstavu Evy Koťátkové, na kterou jsou srdečně zvány děti
Je úterý odpoledne, den po státním svátku a já stojím před pokladnou pražského Veletržního paláce. Za výstavu Evy Koťátkové Moje tělo není ostrov platím 270 korun a vstupuji do osmdesát metrů dlouhé velké dvorany, zaplněné instalací jedné z mezinárodně nejuznávanějších českých výtvarnic. Koťátkové je čtyřicet a ve své tvorbě se dlouhodobě věnuje limitům a rizikům českého vzdělávacího systému.
Dřív její instalace připomínaly jakési výchovné klecové chovy. Byly to sestavy ze školních židliček a lavic upravených do podoby znehybňujících aparátů jak z dystopického filmového světa Terryho Gilliama. I teď se v Národní galerii odhaluje komplikovaná konstrukce, která jako obvykle okamžitě zpřítomňuje dávné emoce.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
