Nakonec se podle všeho i milují
Michel Houellebecq se tentokrát snaží, aby k sobě jeho postavy našly cestu
Velká bída tvůrce začíná ve chvíli, kdy je uznán jeho talent,“ napsal kdysi Albert Camus, snad v reakci na udělení Nobelovy ceny za literaturu. Michel Houellebecq nejspíš nobelovku nikdy nedostane, na to je jeho dílo příliš málo idealistické, nabízí spíš různé fixní ideje: feminismus a islám jsou zlo, hippies zničili rodinu, sexuální uspokojení je nedosažitelné. S Camusem však mají společné to, že jsou oba vlastně moralisté – zajímá je člověk, společnost a mravy. A společné mají i to, že rovněž talent Michela Houellebecqa už byl dostatečně uznán, a tím začala jeho bída.
Stal se módním autorem a zbožím na export; mít názor na nového Houellebecqa je dnes součástí intelektuálních mimikry. V Česku se to dalo sledovat zejména v případě předchozích dvou románů Podvolení a Serotonin. V celku autorova díla jednoznačně slabší kusy vyvolávaly diskuse, jako by šlo o přelomové romány, nikoli druhé výluhy z toho, co Houellebecq napsal už dřív a líp. Kam se řadí dosud nejobjemnější autorův román Zničit, který v překladu Alana Beguivina vydal na sklonku roku Odeon? Navázal Houellebecq na vynikající Elementární částice či Mapu a území, nebo pokračuje v bídě posledních let?
Fázové posuny


„Některá pondělí na samém konci listopadu nebo na začátku prosince má člověk pocit, hlavně když je nezadaný, jako by procházel chodbou smrti. Letní prázdniny jsou dávno zapomenuty, nový rok ještě daleko; blízkost nicoty je neobvyklá.“ Hned v prvním…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studně
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.










