Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Prezidentské volby

I cesta je cíl

S Danuší Nerudovou o nutnosti naslouchat nešťastným, symbolu pro mladé ženy a největším prezidentském kroku v tomto století

Kampaň Danuše Nerudové, ilustrační foto • Autor: Milan Jaroš
Kampaň Danuše Nerudové, ilustrační foto • Autor: Milan Jaroš

Představte si, že jsme o pět let dál a končíte své první funkční období v úřadu prezidenta republiky. Podle čeho by se dalo poznat, že jste na Hradě seděla právě vy?

Poznali byste to tak, že naše společnost nebude rozdělená a že budeme moderní stát, který nastartoval reformu školství. Že se obnoví důvěra podnikatelů ve stát a státu v podnikatele. Že budeme pomáhat sociálně slabým. Že budeme zemí, kde se začaly zavírat nůžky mezi regiony. A budeme zemí, která je tolerantní k menšinám, a společností, která dokáže akceptovat, že jsou mezi námi lidé, kteří mají jiný názor a žijí jiným způsobem.

To by byl docela velký skok oproti dnešnímu stavu, pět let není úplně dlouhá doba. Navíc například otázka reformy školství je něco, co prezident nemůže ovlivnit, protože na to nemá pravomoc. Jak byste to chtěla udělat?

Proto jsem říkala, že bych se snažila, aby tyto věci byly nastartovány. K reformě školství: To určitě prezident nemůže ovlivnit, ale je potřeba si uvědomit, že je to běh na strašně dlouhou trať. Bavíme se minimálně o jedné nebo dvou dekádách, než se ty změny a vztah ke společnosti projeví. Já si myslím, že prezident má obrovský neformální vliv a dnešní rozdělení naší společnosti pramení také z toho, že se tu navzájem nálepkujeme. A to nálepkování probíhá už ve školách. My vychováváme děti, které mají strach udělat chybu. A když někdo tu chybu udělá, tak se nálepkuje jako loser. Máme tady zaděláno na slušný společenský problém, a to z toho důvodu, že většina dětí, které ukončují střední školu, chtějí jít pracovat jako zaměstnanci, a naopak nechtějí jít podnikat. To procento absolventů středních škol, kteří chtějí podnikat, je výrazně nižší než v zemích na západ od nás. A když se podíváte v rámci sociologických průzkumů, proč to tak je, tak vám 55 procent absolventů řekne, že mají strach z neúspěchu. A to je špatně.

Jak byste chtěla tento neformální vliv uplatnit, abyste to vše ovlivnila a změnila?

Prezident je právě ten, kdo by měl hovořit o tom, že neúspěch je stupeň k dalšímu poznání a k dalšímu úspěchu. A že bychom měli dávat naopak naději lidem, kteří mají odvahu neuspět, a potom, třeba po dvou nebo třech neúspěších, udělají velkou věc a posunou Česko, či dokonce lidstvo.

Co podle vás dnes v prezidentském úřadu chybí a co byste mu mohla přinést konkrétně vy?

Já myslím, že mu chybí lesk a aktivita. Myslím si, že prezidentský úřad by se měl vrátit tam, kam patří. Prezident je moderátor, a tak by se měl chovat. Měl by být ten, kdo umí naslouchat a je schopen podávat ruku i na druhou stranu těm, kteří s ním nesouhlasí. Zároveň je to osoba, která upozorňuje, kdykoli je ohrožena bezpečnost České republiky, nebagatelizuje žádné hrozby a spolupracuje s vládou a dbá na naše ukotvení v NATO, v Evropské unii a na Západě. A to je to, kam by se prezidentský úřad měl vrátit zpátky a co bych chtěla úřadu přinést já. A je mi až hanba, že musím říct takovou samozřejmost, ale zároveň by měl prezidentský úřad vysílat signál, že zákony platí pro všechny stejně a že platí i pro prezidenta a pro prezidentskou kancelář.

Co znamená, že prezidentskému úřadu chybí lesk?

Dovedete si vzpomenout, kdy tady byl naposledy nějaký významný státník na státní návštěvě? Myslím si, že je to poměrně dlouhá doba, kdy tady nikdo významný na prezidentské návštěvě nebyl. Za Václava Havla i za Václava Klause k nám jezdili světoví státníci na státní návštěvy, to je jedna věc. A platí to i obráceně. Je důležité, jestli a kam jezdí prezident na pozvání od jiných a kde otevírá dveře a v jakých destinacích.

Kdo ze současných světových prezidentů nebo prezidentek je pro vás vzor? Který jejich krok směrem k veřejnosti vás nejvíc zaujal, že jste si říkala, takhle bych v budoucnu také chtěla vykonávat úřad?

Velmi ráda tady sáhnu ke slovenské paní prezidentce Zuzaně Čaputové. Oslovil mě její velmi lidský krok, který udělala po vraždě v Bratislavě, chovala se mimořádně empaticky. Něco takového mi v Česku z pozice prezidenta chybělo. Prezident je hlavní symbol ve společnosti a měl mít projev o tom, k čemu může slovní, politická i společenská agrese nakonec vést. Dále musím zmínit krok ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, který když po začátku války dostal nabídku od Američanů na evakuaci, řekl, že nepotřebuje odvoz, ale zbraně. Což si myslím, že je jeden z největších kroků prezidentů v tomto století, který kdy kdo učinil, a dodal neskutečnou víru, naději a odvahu národu, který se statečně brání obrovské přesile.

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 52 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].