Zachránilo mi to zadek

Pro Kateřinu Hanákovou si přišla sociální pracovnice do školy, když jí bylo dvanáct let, a odvedla ji odtud z rozhodnutí soudu do brněnského Klokánku. Trauma dívky, která místo domů za matkou šla ze školy do zařízení pro děti v nouzi, rozmělňovala nějaký čas naděje, že jde o dočasné opatření řešící nepříznivé okolnosti v rodině – otec odešel a matka byla psychicky nemocná – a že se snad dá brzy všechno do pořádku. Dnes je Kateřině třiadvacet let a až do svých osmnáctin se z ústavů nedostala, z Klokánku putovala do Dětského domova Dagmar v Brně.

Hluboké zranění dětí ze ztráty blízkých pak v jejich rané dospělosti doplní další těžký jev – opustí ústav, který je většinou jen málo naučí, jak obstát v běžném životě: neumějí si uvařit, nakoupit, sehnat bydlení, vyřídit úřední záležitosti, práci, neumějí hospodařit, a přitom se najednou ocitají samy za sebe ve světě, bez běžného polštáře rodiny a bez pokynů autorit, kterým byly zvyklé se podřizovat. Mnozí z lidí, kteří odejdou z dětského domova, skončí na ulici nebo v podřízeném vztahu k někomu, kdo je zneužívá. „Mnozí se snaží, ale řada lidí po odchodu z dětského domova neví, co má dělat, končí u drog nebo u rychlého výdělku v prostituci. Systém podpory nefunguje, mladí lidé odcházejí z dětského domova s holým zadkem, bez zázemí a bezradní,“ říká Kateřina Hanáková. „Já jsem měla velké štěstí a narazila mezi inzeráty na informaci o projektu Symbios, který mi zachránil zadek.“