0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Rozhovory29. 4. 202316 minut

Potřebuju se lidem koukat do očí

S novinářkou a válečnou reportérkou o rytířském řádu, ruské duši, strachu a milionech odstínů ukrajinské šedi

Autor: Milan Jaroš

Jak a v čem se změnilo válečné reportování za těch třicet let, během nichž se v nebezpečných oblastech pohybuješ?

Samotná podstata reportování se nijak moc neposunula, změna je hlavně v technologiích. Už nikde nejsme my, novináři, první. To je věc, která se absolutně změnila a která novináře vede k tomu, aby dělali svoji práci jinak. Dřív veškeré moje úsilí směřovalo k tomu, že jsem na tom místě musela být a čekat, až to někde spadne, a zdokumentovat to. Nedalo se nikdy odhadnout, kdy přesně se to stane. To teď přestalo dávat smysl, protože je tam vždycky nějaký civilista nebo voják, který to natočí na telefon. Takže tahle rovina být někde první je pryč.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

 A k čemu tě to jako novinářku vede, když už nemůžeš být jako první nebo jediná a podávat svědectví, jako tomu bylo třeba v Čečně?

Změnila se práce. Musím daleko víc času věnovat ověřování tisíců zpráv a sdělení, jež se točí v informačním prostoru, hledání pravdy, uvádění toho, co se děje, na pravou míru, protože většina lidí přestala rozlišovat mezi novinařinou a amatérským zpravodajstvím. Spousta jich ti řekne: To už jsem četl. Nebo to už jsem viděl. A když se zeptáš, zda od nějakého anonyma na síti, nebo v seriózních novinách, tak ti odpoví: Nevím – a je mi to nakonec jedno.

Tenhle způsob práce tě tak posadí víc do židle než do terénu. V devadesátých letech jsem naprostou většinu času strávila pobíháním po frontě a v zákopech s vojáky a rebely, dvacet procent pak seděla a sepisovala reportáže. Dneska je to přesně obráceně. Takže zcela zásadní změna válečného a krizového zpravodajství je v tom, že dneska už nebojuješ s tím, že tě někam nechtějí pustit, ale s tím, že je milion dezinformací, jimž není vůbec snadné poctivou novinařinou čelit.

Říkala jsi, že se tahle novinařina musí proměnit. Jak?

Určitě není s touhle novinařinou konec, jen to bude jinak. Nevím, třeba vzniknou nějaké nové formy, dneska moje děti vůbec nekoukají na televizi, ale na různé kanály na YouTube. Tam se třeba bude zpravodajství odehrávat, zrodí se nové novinářské hvězdy.

Práci válečné reportérky děláš poměrně dlouho. Stalo se ti, že sis říkala, že už to nemá cenu?

Ano, v roce 2000 v Rusku, kdy jsem sekla se zpravodajstvím a v Grozném se věnovala jenom humanitární pomoci, třeba jsme založili dětský domov pro sirotky. Válka v Čečensku prostě trvala moc dlouho, zájem o ty události ochabl, a já mám dneska obavy, zda k něčemu podobnému nespějeme i s Ukrajinou.

Jak to myslíš?

Jakmile se překulí rok války, začnou se témata jakoby opakovat. A čím déle konflikt trvá, tím častěji se ti stane, že ty příběhy slyšíš už poněkolikáté. Pořád za tebou přicházejí lidé a vyprávějí ti svůj unikátní příběh, svoji unikátní tragédii: co zažili, koho jim zabili, mluví o tom nejhorším, co se jim v životě stalo, že jim třeba zabili dítě… Ale ty už to nemůžeš napsat, protože jsi to natočila nebo sepsala tolikrát, že už to nikdo nebude číst, ten zájem opadá.

Pamatuji si třeba, jak jsem volala z Čečny do televize, že se našel masový hrob a že natočím exhumaci, jestli o to stojí. Na druhé straně telefonu mi editor říká: Možná jo. A kolik že je tam těch lidí pohřbených? Já jsem se rozčílila, že je přece úplně jedno, jestli jeden, deset nebo sto, pro ty příbuzné je to tragédie, ať je počet jakýkoli. Zároveň ale úplně chápu jeho dotaz. Protože on už s „malou“ tragédií „neprorazí“. Toho se strašně bojím, že to, co se mi stalo v Čečensku, se už začíná dít i s Ukrajinou.

Měly Ukrajina nebo Západ udělat něco jinak, aby současné válce zabránily?

Já jsem přesvědčená, že ano. Ale muselo by se to začít odehrávat už v roce 2008, kdy Rusové zabrali Jižní Osetii. A pak jsme měli další šanci v roce 2014, když zabrali Krym.

A co měly Ukrajina nebo Západ tehdy dělat?

Ukrajina asi nemohla dělat nic moc, ale my jsme měli dělat to, co děláme teď. Nemyslím angažmá třeba ohledně dodávek zbraní, ale razantnější přístup v sankcích. Obejít se bez ruského plynu a ropy. My jsme ale nad tím zavřeli oči, a tím jsme to de facto financovali. Význam ale nespočívá v tom, že jsme podporovali ruskou ekonomiku, daleko důležitější je, že jsme tím naznačili Kremlu, že mu to projde. Je to jako s dítětem, když mu povolíte víc, než byste měli. Tím nechci srovnávat Rusko s děckem, ale vyslali jsme signál. Pak se takhle rozpínavé velmoci chovají: zkoušejí, kam až to půjde.

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc