Má duše

Je jarní víkend roku 2010. Pracuji v Madridu, ale hledám tu nejlepší španělskou pláž, kde nikdo není a vlny jsou tak akorát. Už jsem projel celý sever Španělska od Baskicka, přes Kantábrii, Asturii až po Galicii. Teď se moje pozornost obrací k jihu. Východ země na pobřeží Středozemního moře mě nezajímá, protože k životu potřebuji oceán.

Andalusie je poslední španělská samospráva, kde se dá napít vody z Atlantiku. V baru Las Dunas u Trafalgarského majáku je pestrá společnost. U kulečníku dostanu od opilé ženy vynadáno, že beru místním práci, barman mi říká gringo, což mi nevadí, protože to znám z Brazílie, a kapela hraje španělský grunge, což je o dost lepší než španělský pop.

V rohu místnosti se baví tři ženy. Dvě zhruba v mém věku a jedna tak o deset let starší. Dají se se mnou do řeči a za chvíli stojíme před barem a kouříme joint. Mimi je ta starší a hulí jeden za druhým. Zvou mě na mejdan, ale já nejdu. Pozvou mě druhý den na oběd. Ptají se, co si myslím o Americe. Říkám jim, že Amerika je skvělá a že celá západní Evropa je pro mě, coby příchozího z komunistické diktatury, výborná.

„No, já si dost dobře pamatuju, jak mi tady frankisti podporovaný Amerikou dělali domovní prohlídky. Vždycky vyhrožovali, že nás zabijou,“ říká Mimi. Dívám se na ženu, kterou pronásledovali frankisti za její disidentskou činnost. Mám pocit, že mě zblízka obchází historie.