Je jarní víkend roku 2010. Pracuji v Madridu, ale hledám tu nejlepší španělskou pláž, kde nikdo není a vlny jsou tak akorát. Už jsem projel celý sever Španělska od Baskicka, přes Kantábrii, Asturii až po Galicii. Teď se moje pozornost obrací k jihu. Východ země na pobřeží Středozemního moře mě nezajímá, protože k životu potřebuji oceán.
Andalusie je poslední španělská samospráva, kde se dá napít vody z Atlantiku. V baru Las Dunas u Trafalgarského majáku je pestrá společnost. U kulečníku dostanu od opilé ženy vynadáno, že beru místním práci, barman mi říká gringo, což mi nevadí, protože to znám z Brazílie, a kapela hraje španělský grunge, což je o dost lepší než španělský pop.
V rohu místnosti se baví tři ženy. Dvě zhruba v mém věku a jedna tak o deset let starší. Dají se se mnou do řeči a za chvíli stojíme před barem a kouříme joint. Mimi je ta starší a hulí jeden za druhým. Zvou mě na mejdan, ale já nejdu. Pozvou mě druhý den na oběd. Ptají se, co si myslím o Americe. Říkám jim, že Amerika je skvělá a že celá západní Evropa je pro mě, coby příchozího z komunistické diktatury, výborná.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
