Mlha nad „dlouhým covidem“

Tady vevnitř máme boxy a v nich pacienty.“ Slova imunoložky Vladimíry Řezáčové znějí poněkud děsivě, protože právě otevírá velkou kovovou nádobu s kapalným dusíkem, z níž se valí bílá pára. Slovem „pacienti“ s nadsázkou označuje nikoli celá těla, ale pouze buňky lidí skladované uvnitř nádoby – lidí s takzvaným postcovidovým syndromem, stavem, kdy člověk nepřestane mít zdravotní problémy ani tři měsíce po prodělání akutního covidu. Právě na výzkum záhadného jevu, který nepřestává lékaře i výzkumníky překvapovat, se ve Fakultní nemocnici Hradec Králové zaměřili hned na začátku pandemie. Zdejší kolekce vzorků odebraných pacientům je díky tomu unikátní i ve světovém měřítku.

Mlha valící se z kontejneru je zároveň v něčem symbolická. Zahaluje problematiku postcovidu, jejž mnozí lékaři dříve pokládali za výmysl, psychosomatický stav, který si lidé sami vsugerují. Dnes víme, že si postižení nic nevymýšlejí a syndrom má fyziologické příčiny. Na tom ostatně není nic překvapujícího; svět v uplynulých třech letech čelil děsivé pandemii nového viru, který možná unikl z laboratoře a možná na člověka přeskočil ze zvířat.

Zároveň jsme svědky značného rozporu. Na jedné straně je postcovidový syndrom obrovský problém: Podle hojně citované přehledové studie zveřejněné v lednu ve vědeckém časopise Nature Reviews Microbiology syndrom, někdy nazývaný „dlouhý covid“, postihuje přinejmenším každého desátého pacienta, který prodělal vlastní nákazu virem SARS-CoV-2, celosvětově teď nejméně 65 milionů lidí. Z těch, kteří s akutním covidem skončili v nemocnici, trpí syndromem dokonce 50–70 procent pacientů. Řada postižených se nevyléčí ani po roce. Nejde přitom o problém seniorů, nejvíce nemocných je ve věkové kategorii 36-50 let, přičemž velká část postižených neměla před covidem žádné zdravotní problémy nebo trpěla jen méně významnými potížemi. Velmi zneklidňující pak je, že chráněn není ani ten, kdo covid už měl a uzdravil se bez následků. Naopak, zdá se, že riziko postcovidového syndromu stoupá s každou další infekcí.

Někteří vědci označili ve světovém tisku tyto výsledky za šokující – i vzhledem k tomu, že příčinu podivných postcovidových stavů, k nimž patří kromě dušnosti třeba i zapomínání, chronická únava, deprese, problémy s trávením či závratě, stále neznáme a schází i lék. Jenže pandemie zároveň slábne, u řady postižených časem mizí i post-covidový syndrom a především, lidstvo jako by chtělo na covid zapomenout – klesá zájem lékařů, médií, zdravotních pojišťoven i sponzorů vědeckého bádání. Výzkum i sama péče o nemocné dnes probíhá stranou pozornosti světa, který už má jiné starosti. Není vůbec jasné, zda příčiny skrytě doutnajícího problému někdy odhalíme.