Sama a bezejmenná

Bengálsko-americká spisovatelka Jhumpa Lahiri se narodila roku 1967 v Londýně, ale od tří let vyrůstala v USA, kde otec původem z Kalkaty získal místo univerzitního knihovníka. A právě otázky asimilace a života se dvěma identitami ohmatávala na základě vlastní zkušenosti v povídkových sbírkách Tlumočník nemocí a Nezvyklá země, které už jsme si  mohli přečíst. Zatímco tady mluvila s důrazem na detail a hlasem zastupujícím indoamerickou menšinu, nedávno česky vydaná próza Kde zrovna jsem, která je označována za román bez zápletky nebo sérii volně pospojovaných mikropovídek, nemohla být odlišnější.

Jako inspirace jí posloužila cesta vlakem v Itálii, kdy pozorovala osaměle sedící ženu. Tuto zemi miluje od svých devatenácti, kdy poprvé navštívila Florencii; mezi lety 2011–2015 pak žila s manželem a dvěma dětmi v Římě, kde si jazykový rejstřík rozšířila právě o italštinu. V ní také začala psát, čímž se vydala proti stereotypu, který od postkoloniálních autorů s výjimkou mateřštiny vyžaduje jen angličtinu. V italštině původně vznikla i próza Kde zrovna jsem – a právě tento jazyk jí možná dovolil to, co jí angličtina odepřela. Psát neutrálně, aniž by brala ohled na svůj etnický původ a přistěhovalectví, svobodně a bez pocitu viny. Jestliže v angličtině je Lahiri velmi konkrétní, pak v italštině je naopak obecná a univerzální.