Dělníci kultury

Němci ho za války zavřeli na 13 měsíců, Češi za komunismu na 22 let. Po 14 letech ho propustili na podmínku, konfiskovaný majetek mu ale nevrátili. Když ho v uvolněnějších šedesátých letech nechali krátce působit na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, po ruské invazi ho z ní zase rychle vyhodili a v roce 1974 mu sebrali také povinný státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Místo aby ho to konečně zlomilo, podepsal o tři roky později jako jeden z prvních Chartu 77 a tajně radil kardinálovi Františku Tomáškovi. V listopadu 1989 promluvil na Letenské pláni, vrátil se do Litoměřic, kde se stal děkanem, a spřátelil se s papežem Janem Pavlem II. Když už se zdálo, že vše konečně směřuje k lepšímu, v létě prvního roku naší novodobé svobody se utopil při koupání v Itálii.

Kněz Josef Zvěřina byl hrdinným úkazem našich nedávných dějin. Teď to v pražském Studiu Hrdinů připomíná inscenace Zvěřinec, kterou napsal a zrežíroval Miroslav Bambušek. Po premiéře sice jeden z pozvaných renomovaných katolíků při odchodu prohlásil, že jestli v něm měla hra probudit nějaký duchovní rozměr, tak v jeho případě typický bambuškovský divadelní rej s vizuálními, hudebními, a hlavně hlasovými efekty dosáhl pouze toho, že se od poloviny představení modlil, ať už to má za sebou. Nicméně zas tak divoké to s novinkou není.

V úvodní části běží videozáznam se Zvěřinovým kázáním o dobrém jitru. Jak bychom si měli každého rána vážit, i když to může být leckdy těžké, protože se ono jitro může odehrávat třeba právě v kriminále. O něj si podle Zvěřiny nikdo neměl koledovat, „ale jsou situace, kdy prostě člověk musí splnit takový ten kategorický imperativ – a pak se neptá, co z toho bude“. Takový imperativ si splnil i Bambušek. Zvěřinův osud ho přitahoval stejně jako příběhy Jana Patočky a Pavla Zajíčka, které ve Studiu Hrdinů zpracoval předtím. A tento osud nyní konfrontuje se současností, když se ptá, jestli se dají Zvěřinovy maximy aplikovat i na rok 2023. Už kvůli tomu stojí za to inscenaci vidět. Neptat se, co z toho bude, je totiž dnes úplně stejně náročná výzva jako v časech Josefa Zvěřiny.